Třicetidenní putování po třech kontinentech

Evropa, Asie a Afrika se stanem. A časem i s obrázky a ne celé napsané v jednom kuse...

Místo úvodu zahřívací úvodní přejezd z Čech do Turecka

Čtete rádi cestopisy? Já ano. Při jejich četbě jsem mohl každoročně cestovat spolu s autorem po celém světě. Byl jsem tímto způsobem v mnoha zemích, ale stále to nebylo ono. Až teprve po pádu socialismu se mohl můj sen vyplnit. Země Beneluxu, Francie, Španělsko, Portugalsko, Itálie a Sicílie, tak nějak mě to táhlo na jih, za sluníčkem. A jen ten, kdo usínal pod palmami, nebo na břehu moře, jen ten ví, co je to za nádheru. Ani se moc spát nechce.

Potom ovšem přišly na řadu i země, které slibovaly mnohem větší kus romantiky a dobrodružství. Můj zrak začátkem roku 1994 spočinul na nabídce okružního autobusového zájezdu přes Turecko, Sýrii, Jordánsko, Egypt, Izrael, dále po moři kolem ostrovů Kypr a Rhodos a přes Řecko domů. "To by bylo něco!", pomyslel jsem si a po nezbytných předběžných dotazech v cestovní kanceláři jsem se přihlásil.

Neprodleně jsem se začal učit trošku arabsky, abych měl prožitek ze zájezdu dokonalý. Musel jsem také samozřejmě věnovat zvýšenou pozornost historii zemí, kam jsem se chystal a neváhal jsem včas si o nich shánět i různé jiné informace. Kalendář ukazoval 23. duben a ten slavný den odjezdu konečně nadešel. Celou trasu jsme absolvovali autobusem Mercedes, se stany a s vlastními zásobami jídla. Na 30 dní a nocí bylo o zážitky postaráno.

Postupně vás chci trochu s těmito končinami a se způsobem cestování seznámit. Doba, kdy území těchto států představovala na mapách bílá místa, je samozřejmě nenávratně pryč. Chtěl bych vám přiblížit Orient současný, takový, jak jsem jej viděl ze své pozice turisty. Některé věci jsou třeba úplně jinak, než je budu popisovat. To je možné. Mně se tak prostě v tom okamžiku jevily. S některými mými názory leckdo nemusí souhlasit.

To mu nemohu mít za zlé. Za pár dní nelze dokonale poznat všechno. Může se také stát, že některý místopisný název, někdy i jméno, znáte v jiné psané podobě. Ani to vám neberu. Při pročítání knížek před cestou jsem spoustu údajů objevil v několika variantách, letopočty nevyjímaje.

Ve svém vyprávění stejně nechci opisovat odstavce z průvodců, ani nechci nudit historickými údaji a letopočty. Ty budou jen pro orientaci a občas. Bez nich to ale nepůjde. Chci čtenáře a případné cestovatele do těchto končin seznámit zejména s osobními postřehy a poznatky.

Bojíte se "extrémistů" v Egyptě a válečného stavu v Izraeli? To nevadí. Já taky, a i tak jsem to zvládl. Vydal jsem se na cestu s vědomím, že v té době za poslední dva roky bylo v Egyptě zastřeleno přes 320 turistů. Bylo to také pár neděl po masakru v Hebronu. Celou cestu jsme však putovali úplně bez problémů.

Na krajích silnic a ve městech na křižovatkách stojí vojenské či policejní hlídky. Džíp s kulometem zde není vzácností, přesto, nebo právě proto, je všude klid. Do nebezpečných oblastí vás hlídka zkrátka nepustí. Navíc si autobus předávala vysílačkou jedna hlídka v poušti té následující. Všude jsme byli očekáváni předem. Ale pěkně popořádku.

Úvodní nonstop přejezd přes Slovensko, Rumunsko a Bulharsko do Turecka proběhl hladce. Jaro bylo v plném proudu, příroda se probouzela. Žlutá housátka, batolící se v zelené trávě, připomínala ohromné pampelišky. Všechno kolem pučelo. Co bylo zajímavé a zvláštní, pučet začala dokonce i korupce. Vážnější problémy totiž nastaly při přejezdu jednotlivých hranic.

Počínaje Rumunskem začíná zóna, kde se platí "vstupné" cigaretami Marlboro. Kdo je má (a dá), zkrátí si podstatně dobu potřebnou k odbavení. Třeba jen na 3 až 5 hodin. Naši průvodci byli světa znalí a měli všeho dostatečnou zásobu na celou cestu. Řidiči se mohou rovněž připravit na zvýšený zájem o rychlost jejich miláčků. Policejní hlídka nás zastavila několikrát. Vždy jsme odjížděli o pár stovek marek chudší, pochopitelně, že bez potvrzení.

Přes Edirne na konec Evropy

Konec Evropy nás zastihl již značně unavené a utahané. Naše těla se dostala do fáze, kdy každá sociální zastávka se stala vysvobozením z nucené pozice vsedě. Tureckou hranici jsme překonali za časného jitra. Hraniční prostor, schopný pojmout desítky autobusů, zel prázdnotou. Po odbavení jsme hned na turecké straně zaparkovali.

Voda, tekoucí z veřejného vodovodu, nám byla představena vedoucím jako pitná. Turecko již patří mezi země, kde je lepší pitnou vodu kupovat, než natáčet z vodovodních kohoutků. Objevily se proto kanystry různých tvarů a velikostí a syslování pitné vody započalo. Až sem někdy zavítáte, nebojte, je opravdu pitná. Střevní obtíže se dostavily až kousek dál, někde v Sýrii.

Další, co bylo potřeba, byla výměna peněz. Měnit je potřeba s rozvahou, protože turecké liry vám nazpět žádná směnárna nevezme. Ani žádnou jinou měnu těch zemí, které jsme následně projížděli. Za 20 000 tureckých lir lze koupit tak akorát sušenky. Malé směnárničky jsou hned v hraničním prostoru. Měli jsme štěstí. Jeden Turek, světe div se, se rozhodl začít pracovat již v 7 hodin ráno.

První kilometry jízdy Tureckem mne nijak nenadchly. "Nic moc", pomyslel jsem si. Moji pozornost zaujaly pouze štíhlé věže minaretů a fakt, že se všude moc staví. Rozestavěné domky a hotely jsou nyní ale bez známek stavební činnosti. Proč? To je daň za válku v bývalé Jugoslávii. Původní nápor turistů ze západu vyprovokoval lavinu nových staveb a potom náhle přestal. Nepříjemná věc, protože turistický ruch prý poklesl o 50 až 70 % a rozestavěné hotýlky a penziony nemá smysl dokončovat.

V Edirne jsem poprvé v životě uviděl minarety a mešity zblízka. Zvenčí působí majestátním dojmem, s nádechem do tajemna. Jsou vděčným objektem pro fotografy. Uvnitř už to ale nemusí být nej... Úroveň interiérů bývá různá. Od oprýskaných zdí až po zlatem vykládané, pohádkově zdobené paláce. Jedno ale mají společné. Musí se do nich bez bot.

Ty lze nechat položené u vchodu volně, nebo je lze dát do úschovy hlídači. Ten potom ovšem natáhne ruku pro odměnu. Je možné je vzít s sebou, ale jedině držené podrážkami k sobě. Muslimové nekradou, přesto jedna paní o své boty přišla, právě před mešitou. Není možný vstup v krátkých kalhotách. Ženy dovnitř mohou také, ale musí mít zahalena i ramena a vlasy. Že by chodily v kraťasech, to se ani nepředpokládá. Žena v krátkých kalhotách je zde považována za výzvu pro muže, že je k dispozici...

Určité nebezpečí ale hrozí i ženám zcela oblečeným. Ne vždy a všude, opatrnosti je třeba dbát hlavně ve velkých městech. "Pojďte si prohlédnout zboží dovnitř," pozval prý nějaký prodavač jednu ženu do svého malého, úzkého krámku v Istanbulu. Manžel čekal způsobně venku.

Deset minut, půl hodiny. Netrpělivě šel pro ni, ale ona nikde. A podle slov prodavače tam popisovaná žena nikdy nebyla ... Jen zadní vchod dával tušit rozuzlení záhady. I svobodné členky naší výpravy měly každá svého "manžela" z řad dobrovolníků, aby nebyly obtěžovány.

V Orientu je pravý ráj pro obchodníky a prodavače. Jejich uličky s krámky si každý jistě dovede představit. Hitem sezóny v Turecku byly kožené bundy. Prodavači běhají po ulici a nabízejí je turistům. Nabízejí? Vnucují! Pouhé "ne" na ně neplatí. Pro jistotu jdou kus s vámi a přesvědčují vás o výhodnosti koupě.

Zde jen malý fígl pro zájemce, aby nekoupili skvělou imitaci kůže. Přesvědčte prodavače, aby plamen zapalovače přiblížil k výrobku. Pravá kůže prý plamen snese, umělotina by měla vzplát. Oni to dobře vědí a k imitaci plamen přiloží jen trouba. Buďte trpěliví, chcete-li koupit. Po každém "ne", po každých pár metrech něco sleví. Smlouvat se musí za každou cenu, vždy a všude. Nestyďte se. Ochuzujete se o skvělý zážitek a o peníze.

Edirne, ležící na prahu Turecka, je turisty navštěvováno v hojné míře. To má bohužel negativní vliv na celkovou atmosféru ulic i na výši cen.

Konec Evropy musel být už na dosah. Objevila se celistvější zástavba, dávající tušit okraj Istanbulu. Náhle se objevil most přes Bosporský průliv. Dost nečekaně. Zprava se táhnul průliv, sevřený zalesněnými stráněmi a ozdobený bělostnými stavbami. Doleva se zařezávalo jeho pokračování jako klín mezi kontinenty.

Vpředu byla Asie, vzadu Evropa, nahoře modrošedé nebe. A dole, několik desítek metrů pod námi, šplouchaly indigové vody průlivu. Nevěděl jsem, kam koukat dříve. Pár okamžiků nad propastí a byli jsme na druhé straně. To byl fofr. Dříve by nám to trvalo přívozem alespoň půl hodiny.

Situace se změnila 29. října roku 1973. K 50. výročí Turecké republiky byl slavnostně otevřen most, spojující oba kontinenty. Milovníkům čísel jich mohu několik poskytnout. Celková délka mostu je 1 560 m, z toho délka volně zavěšené mostní konstrukce činí 1 074 m. Pokud neusnete, dokud nebudete znát světlou výšku nad hladinou, máte ji mít: 64 m. Stačí?

Města Istanbul, Ankara a příroda v Kappadokii

"Asie!" Pro mnohé z nás to bylo poprvé, co jsme opustili Evropu. V autobuse se uskutečnila malá oslava, něco jako křest při přejezdu rovníku. Samotný příjezd do nového světadílu není moc atraktivní. Rovina, pole. A pokud jsme míjeli vesnici či město, opět samé staveniště.

Přes Istanbul, kde jsme chvilku zaparkovali a Ankaru následoval noční přejezd do vesničky Göreme. Najdete ji východně od města Aksaray. Probudilo mě houpání autobusu v zákrutách. Pohled z okna ven nevypadal vůbec špatně. Ve čtyři hodiny ráno, při měsíčku, je oblast Kappadokie strašidelně nádherná. A vždy značně chladná. V pět hodin ráno jsem naměřil 6°C.

To zrovna začíná muezzinův hlas zvát k modlitbě stoupence Alláhovy. Ty to ale asi moc z míry nevyvádí, první známky života ve vesnici byly patrné až kolem sedmé... A s muezzinem je to také na pováženou. Živého jsem nezahlédl ani jednoho.

Pouze čtyři reproduktory trčící z minaretů do čtyř světových stran. Modlitba se ozývá, jak jistě víte, pětkrát denně, ale odezva na ni je na veřejnosti mizivá. Obřad klanění se směrem k Mekce moc často už vidět není. Alespoň ne ve městech.

Kappadokii a hlavně oblast Göreme lze považovat za jeden z přírodních divů světa. Anatolská planina, držící v náručí nízké pohoří z měkkého sopečného tufu, zaujme na první pohled. Turecký název zní v překladu výstižně Údolí víl a skřítků.

Materiál na stavbu dodaly v dávných časech sopky, okounějící opodál. Nebojte, dnes již vyhaslé. O tvary se postaraly vítr a voda. Fantasticky vymodelovaná skalní města a útvary podobné homolím, pagodám, jehlanům či kupkám sena. To je ale jen část toho, co příroda nabízí k prohlídce. V každém průvodci si o tom můžete přečíst několik stránek.

Čtenáře bych chtěl upozornit na něco jiného. Až půjdete večer na procházku uličkami lemovanými krámky se suvenýry, nesoustřeďujte se jen na zboží a jeho ceny. Nebojte se zapříst rozhovor s domorodci. Jsou velmi přátelští. I v Orientu platí: čím je člověk chudší, tím bývá upřímnější, srdečnější a pohostinnější. Městský člověk už je zkažen civilizací.

Nemrut Dag

O těchto slovech svědčí i celé naše další putování, ba přímo hned naše další zastávka pod Nemrut Dagem, severovýchodně od Adiyamanu. Na místo noclehu jsme dorazili už za tmy. Po bezesné noci v maličkém kempu následoval den plný zážitků. Počáteční jízda místním minibusem (tzv. dolmusem) pod vrcholek hory Nemrut Dag patřila mezi ně.

Trasa 37 km trvala dvě hodiny, což cosi svědčí o rychlosti přepravy. Cesta se klikatila pustými horami, motory burácely. Jen občas se objevila chudá vesnička. Sem turisté zřejmě zavítají málokdy. Po úvodní zajímavé cestě pod vrchol přišel závěrečný výstup až na samý vrcholek hory, vysoké 2100 m.

Zcela nahoře byl zbudován umělý pahorek o základně 150 x 150 m a výšce 50 m. Ten je ze tří stran ohraničen terasami, vytesanými do skály. Na terasách postavili poddaní krále Antiocha I. chrám, jakýsi pomník jeho slávy.

V současné době jsou z něj sice už jen trosky a rozvaliny, ale vzhledem k umístění celého komplexu těsně pod oblaky jde o zcela mimořádné dílo. Na první pohled upoutají obrovské kamenné sochy, až 9 metrů vysoké, rozseté po prostranství a v rozvalinách.

Socha krále hned vedle sochy Dia. Opovážlivost? Toto malé království Kommagene, založené na počátku 1. stol. před Kr., se rozkládalo mezi říšemi parthskou a římskou. A přesto několik desetiletí nebylo nikým z nich podmaněno. Jakoby někým chráněno. Záhada.

Přitom Římané s Parthy věčně válčili. Zřejmě v té době měli obě mocnosti jiné starosti, než bojovat s minikrálovstvím. Bylo pár let po vraždě Caesarově a v celé říši probíhal boj o moc. Až v r. 38 př. Kr. byl tento drobeček konečně podmaněn Římany, pravděpodobně při příležitosti trestné výpravy proti Parthům.

Nedaleko odsud jsou i jiné památky: pevnost ze 14. století Eskí Kahta, hrobka v Karakusu, rozvaliny hradu Arsameía, zachovaný římský most Septima Severa, 120 m dlouhý...

Naše výprava se po prohlídce hradu Arsameía rozdrobila na menší skupinky a rozprchla se za poznáním okolí. Času bylo dost, čekala nás jen noc v kempu. Teprve odpolední pěší výlet nám dal nahlédnout zblízka do života zdejších obyvatel. Nádherná, civilizací neporušená a nedotčená příroda kontrastovala s osídlenými místy.

Zatím jsem si skládal střípky do mozaiky poznání pouze na dálku. Osada, kterou jsme spatřili z vrcholu kopce, už nemohla být ale daleko. Stezka, pronikající zelenou vegetací, se klikatila dolů do údolí. A dole, jako stužka na dárkovém balíčku, nás očekávala neposedná říčka.

Stačí jen zatáhnout za jeden konec modrozelené pentle a dárek v podobě nefalšované romantiky venkova se ukáže naším zrakům!

Na tureckém (kurdském) venkově

Objevila se chudá políčka, děti pasoucí stádečko černých koz (sem tam bílá), rolník, snažící se zušlechtit právě tu jeho směs hlíny a kamení. Při setkání se zdejšími obyvateli nescházely žádné prvky projevů radosti ze života: úsměvy, mávání, pár přátelských slov. Byli jsme středem pozornosti, ale nikdo nás neobtěžoval. Jen malé děti nesměle šeptaly slova bonbon, bonbon.

Cestička, vinoucí se mezi keři ze stráně dolů, se proměnila v uježděnou cestu a za chvilku se na dohled ukázala toužebně očekávaná vesnička. Než naší trojici bylo souzeno spočinout ve stínu kamenných zdí domků, objevili se dva jezdci na koni a jedna pěší postava.

První jel mladý muž, držící v náručí kojence, zachumlaného do jakéhosi fusaku. Druhý jel další mladý muž, vezoucí před sebou v sedle dítě již trošku větší. A poslední ťapala pěšky mladá žena, zřejmě manželka.

Óóó, jaká šlechetnost od manžela, že jí vzal dítě na koně a že se s ním nemusela tahat v náručí. Pohotově jsem posunkem požádal muže v čele výpravy o možnost fotografování. Mírným úklonem hlavy a s hrdým, přitom přátelským úsměvem, jsem povolení obdržel. Cvak. Povedlo se. Ta žena ovšem nereagovala vůbec nijak.

Šla stále kupředu, zrak zasněně upřený do dálky, jakoby do budoucnosti. Vzhledem k tomu, že šla asi 5 metrů za koněm, nebyla ta „budoucnost“ nijak atraktivní.

Konečně cíl naší cesty: nefalšovaná venkovská obydlí na dosah ruky. Stavení jsou vlastně kamenné přístřešky s rovnou střechou, terasovitě naskládané nad sebou ve stráni. Všude nepořádek a orientální špína. Občas oslík ve stáji. Venku si hrály děti, na zápraží posedávali dospělí a povídali si.

Procházeli jsme pomalu vesničkou po „hlavní ulici“, sledováni zvídavými pohledy. Chození po „hlavní„ ale nemohlo uspokojit naše cestovatelské choutky. Odvážně jsme se vydali mezi chatrče. To domorodci asi dlouho neviděli: cizinci opustili hlavní trasu!

Horečně se nám snažili ukázat, kde je „správná cesta“. Několik okamžiků trvalo, než pochopili, že naše odbočení bylo plánované.

Mladá paní, stojící před chatrčí, nás posunkem pozvala dále. Malé zaváhání, ale jen nepatrné. Vešli jsme do skromně zařízené kuchyně s podlahou z udupané hlíny. Na židli seděla stará paní, zvenčí se na hosty přišly podívat tři černooké slečny, tak mezi sedmi a třinácti lety. Pán domu nikde.

Nezbytné potřásání rukou a židle nabídnutá k sezení. V arabských zemích vám podává ruku každý, s kým se dáte do řeči. Jak vyplynulo z „řeči“, naši hostitelé byli Kurdové. Celá vesnice byla kurdská.

Mluvilo se rukama, malovalo se, občas pomohla angličtina či němčina. Vždy miliony Turků jezdí za prací do Německa. Obecně se ženy ve východním Turecku cizincům straní.

Vyjímkou jsou ovšem ženy kurdské. I když vyznávají také islám, bývají veselejší a méně zdrženlivé, než ženy arabské. Nosí pestré oděvy, tváře si nezahalují. Naše hostitelka byla jejich typickou představitelkou.

Arabka „ze staré školy“ by se na neznámého muže nikdy přímo nepodívala, natož aby se na něj usmála, nebo jej oslovila. Když už s nějakým mužem hovoří, odvrací obličej a kouká jinam. Arabské ženy jsou skromné a plaché, oděné většinou v černém oděvu.

Není to ale podmínkou. Jediné, co můžete spatřit, jsou jejich oči. Při svých dalších toulkách mně neuniklo, že vůbec nejsou nevšímavé. Oči jim ve škvíře mezi látkou šmejdí sem a tam, se zaujetím sledujíc dění kolem sebe.

Nové generaci arabských žen je jejich tradiční oblečení už asi dost těsné a málo vzdušné. Ukazují ze své orientální krásy mnohem více, než jen oči.

V tureckém (kurdském) domečku čekají mnohá překvapení

V této rodině se žádný muž neobjevil. Proto asi v duchu hesla „Co oči nevidí, to srdce nebolí“ si s námi rády popovídaly. A potom to přišlo jako blesk z čistého nebe. Každý jsme dostal šálek studeného mléka. Odmítnout? To by nebylo moc zdvořilé.

Riskovat střevní potíže? To také nebylo moc lákavé. Instrukce byly jasné: nejíst nic, co nebylo tepelně upraveno, nepít nic, co nebylo převařeno. Vodu na pití raději kupovat. Riskl jsem to a trochu se napil. Osud mně byl příznivě nakloněn. Tady i na celé další cestě jsem mohl kráčet klidně a důstojně.

Ne každý měl takové štěstí. Orientální střevní potíže jsou doprovázeny i horečkou a celkovou malátností. I to některé kamarádky a kamarády později potkalo.

Srdečné rozloučení na závěr bylo jen vyvrcholením příjemně a zajímavě strávených chvil v jejich domácnosti. Ale jakýpak spěch. Ještě pár snímků. Kurdové, ale hlavně děti, se hrozně rádi fotografují. Naše rozpaky nad vhodným místem pro fotografování vyřešila hostitelka tím, že nás uvedla do vedlejšího pokoje, dosud ukrytému za závěsem.

Nepochyboval jsem, že jejich případná nedůvěra k nám byla překonána nadobro. Obýváček, za který by se nemusel stydět ani sultán! Nádherný koberec na zemi, neméně hezké gobelíny na stěnách, kombinované skvostnými zrcadly a další vybavení v orientálním stylu. Opravdu překvapující závěr návštěvy.

Po návštěvě této idylické krajiny, po návštěvě několika chudších rodin zde v Turecku ale i v dalších zemích, které jsme později navštívili, jsem si musel chtě nechtě položit otázku. "Co je možno považovat za bohatství?" Tito lidé neměli skoro nic a přitom mně připadali nesmírně bohatí.

Vida. Neuškodí to, když se člověk občas porozhlédne po světě. Zkuste to. Vhodné místo jistě někde naleznete. Měřítko vašich hodnot potom nabude zcela jiných rozměrů a rázem se stanete sami mnohem bohatšími, bez velkých investic.

Uvidíte, že i bez balíku dolarů či marek se můžete stát váženým a ctěným hostem, který se s hrdostí bude hlásit k tomu, že je Čech. Ne pro kupní sílu českých peněz, či inteligenci některých státních představitelů, ale pro dobrý charakter a čestné jednání.

Teprve zpětně, když jsem vzpomínal doma na zážitky z cesty, jsem si uvědomil, že o Kurdech toho vlastně moc nevím. Je jich asi 25 milionů, přesto nemají svůj vlastní stát. Jsou rozptýleni zejména po Středním východě, ale lze je najít i v Evropě, Americe a Austrálii.

Jen v samotném Turecku jich žije asi 13 milionů. Kurdistán, kde jich je soustředěno nejvíce, se rozkládá v oblasti, kde se stýkají hranice bývalého Sovětského svazu, Turecka, Sýrie, Iráku a Íránu.

Země je to sice hornatá a na první pohled bezvýznamná, opak je ale pravdou. Nalézají se zde ložiska ropy i bohaté zdroje vody. Zeměpisná poloha území ze strategického hlediska také není k zahození. Nejedná se přitom o malé území: udává se, že plochou by se dalo přirovnat k Francii. Skrytý, ale i otevřený boj zde probíhá už několik desetiletí a trvá do dnešní doby.

O území Kurdistánu je příliš velký zájem. A přitom to začalo tak hezky. Po rozpadu osmanské říše, po 1. světové válce, vznikla Turecká republika.

Ve smlouvě z roku 1920 byl sice ustaven společný stát Turků a Kurdů, ale už o pár let později bylo zakázáno vyučovat kurdštinu na školách a deportace desetitisíců Kurdů do nových domovů v Anatolii (tak se nazývá asijská část Turecka) na sebe nenechala dlouho čekat. Lépe se Kurdům ovšem nevedlo ani v jiných zemích, na jejichž území se uchýlili.

Hraniční přechod Kilis, naše brána více do hlubin Asie

Turecko se s námi rozloučilo slejvákem jako z konve. Po vedru ve dne to nebyl špatný nápad. Honem zlikvidovat veškeré obrázky obnažených žen ze všech časopisů a pečlivě uschovat průvodce a mapy Izraele. Blížily se syrské hranice.

Erotické obrázky je zakázáno dovážet. Mapy Izraele dovážet lze, ale tím by prasklo, že hodláme potom jet do Izraele. A to my celníkům, ale i během cesty, velmi pečlivě tajili. Oficiálně jsme jeli pouze do Egypta a odtud trajektem rovnou do Evropy.

Sýrie a Jordánsko jsou s Izraelem ve válečném stavu a o našem úmyslu tam jet nesměl nikdo vědět. Pokud máte v pase izraelské vízum, nepustí vás ani přes hranice. I na to existuje fígl, jenomže jsem už zapomněl, jaký...

Hraniční přechod Kilis. Byl zde velmi malý provoz. Pouze pár kamionů a autobusů s věřícími z Iránu, jedoucími vykonat svatou pouť do Mekky. Přes Irák nemohou, a tak jej musejí objet přes Turecko, Sýrii a Jordánsko do Saudské Arábie.

Jednou za život věřící do Mekky musejí. Tak praví korán. Jsou ovšem i vyjímky, jako všude. Viděl jsem ženu, ze dvou stran podpíranou muži. Sotva šla. Shrbená, nemohoucí. Ale jela, aby splnila svou povinnost. Íránské autobusy jsou docela zajímavé.

Zaujmou zejména spoustou rozsvícených barevných světýlek, která vytvářejí na ploše zadního okna různé ornamenty. Veškeré tašky, kufry a krabice jsou na střeše. A je jich tam požehnaně. Prohlížíme si ženy, celé v černém. Jen oči vykukují. Také černé.

Avšak konec divadla. Odjíždíme na celní kontrolu. Všechno a všichni ven. Veškeré krabice, kufry a batohy ze zavazadlového prostoru ven na zem. To byla ještě dobrá varianta. Na dalších hranicích jsme většinou museli navíc úplně vyklidit i vnitřek autobusu. Namátková kontrola pár kufrů.

Marlborky. A zase vše dovnitř. Popojeli jsme na syrskou stranu. Museli jsme vystoupit, aby si celníci mohli v klidu projít autobus. Po čtyřech hodinách zdržení jsme zase nastoupili. Sušenky, odložené na sedadle, mezitím zmizely neznámo kam. Asi byly úředně zabaveny pro laboratorní kontrolu...

Syrské historické město Aleppo

A tak jsme se ocitli v Sýrii. Sýrie patří mezi nejlevnější ze všech zemí, kudy jsme projížděli. Ceny zde jsou socialisticky udržovány na nízké úrovni různými dotacemi. I vstupné do památek je velmi rozumné. Takovéto vymoženosti je nutné pečlivě chránit.

V hraničním pásmu nás proto několikrát zastavila vojenská hlídka. Arab s červeným kostkovaným šátkem, omotaným kolem hlavy, prošel vždy autobusem. Teprve po zjištění, že nepašujeme teroristy, jsme mohli jet dále.

Naše první zastávka byla sice neplánovaná, ale stála za to. Už na hranici začalo zlobit dobíjení a návštěva servisu se jevila jako nutná. Večerní Aleppo překvapilo zářícími výkladními skříněmi, plnými zboží.

Zde jsem poprvé pozoroval muslima, klanícího se při večerní modlidbě. Zážitek byl o to hlubší, že se jednalo o policistu v uniformě. Klečel na svém koberečku na travnaté ploše parčíku, uprostřed křižovatky, a klaněl se směrem k Mekce.

Noc jsme strávili v autobuse poblíže benzinové pumpy a hned brzy ráno jsme zamířili do servisu. Celé dopoledne jsme dostali volňáska, protože čas na to byl ušetřen rychlým odbavením na hranicích. Řidiči, ve spolupráci se syrskými mechaniky, se dali do opravy.

My jsme se rozprchli po tomto starobylém městě, jednom z nejstarších na světě. Už před 5 000 lety jsou o něm zmínky. Známá je asi zdejší pevnost Citadela. Ve středověku to byla největší arabská pevnost, prý naprosto nedobytná.

A protože správná pevnost musí být na kopci a protože tady žádný nebyl, jednoduše si jej vytvořili z hlíny a kamení. Ve 13. století to asi byla brnkačka. Obrovský hliněný kopec s hradbami a pevností je dodnes dominantou města.

Ne moc znám je ale fakt, že v hradě je pochován v hrobce arabský rytíř Chodr. Toho si pro sebe prý přivlastnili křesťané pod uměleckým jménem Jiří. Nás ale více zajímal současný život města. Nepořádek, špína, vedro. Takový byl první dojem.

Náhodou jsme se ocitli opět v kurdské části města. A opět ti milí, přátelští domorodci. Absolvoval jsem několik návštěv v soukromí. Ve svých domech už mají čisto a pořádek. Kávu nebo čaj mi nabídli všude, odmítnout to nešlo. Ostatní občerstvení jsem raději neochutnal.

Zřejmě se jim doneslo, že „bledé tváře“ mají stále naspěch a při poťukání na hodinky a při slově „utúbís“ (=autobus) můj zrychlený odchod na autobus nepokládali za nezdvořilý. Nemohl jsem vysedávat dlouho, touha po poznání překonala touhu organismu po odpočinku.

Na oplátku jsem každému dal na památku propisovačku. U všech Arabů měly neskonalý úspěch. Už za tři propisky se pak v Egyptě dalo kousek svézt na velbloudu.

Jeden z hostitelů mě potom odvedl do malé pekárničky ve vedlejší ulici. Mohl jsem si ji prohlédnout, i výslužku jsem dostal. Ó Alláhu, díky za ty tři chlebové placky od pekaře! Ve městě bych je už asi nekoupil.

Prodavači je rozprostírají přímo na chodník, jednu vedle druhé. Ať si zákazník vybere sám, která se mu líbí nejvíce! Prostředí prodeje se často podobalo okolí našich popelnic po Novém roce, kdy Technické služby nestíhaly odvoz.

Ale z dálky, to byla jiná. Domky s plochými střechami a s hustým lesem antén na nich, štíhlé minarety, úzké uličky, davy lidí, domácí zvířectvo mezi nimi, hulákání, hýkání, kokrhání, zmatek na silnicích, troubení, pískání policistů, to byla pastva pro oči a uši.

Křižácký hrad Krak des Chevaliers a pouštní "město" Palmyra

Odpoledne nás přivítal kastelán na hradě Krak des Chevaliers. Je to největší křižácký hrad, známá johanitská pevnost. Hrad je nyní pustý, ale stále udržovaný, mohutný a majestátní. Dokud v Sýrii nezačala ta současná válka, vše už je jinak...

Johanité byli nakonec vypuzeni, ale přetrvali na Maltě jako řád maltézských rytířů. Jen pro orientaci: první křížová výprava byla vyhlášena roku 1095, hrad byl dobyt roku 1271 egyptským sultánem Bajbarsem. Jestli se nepletu…

Pustý hrad nemohl naši pozornost zaujmout nadlouho. Syrskou pouští jsme zamířili večer do Palmyry a utábořili se už za tmy nedaleko hotelu. Antický Tadmor, dnešní Palmyra, dostal jméno po datlových palmách.

Těch je zde stále dostatek, jako ostatně v každé jiné pouštní oáze. V této oáze je navíc ukryt rozsáhlý komplex rozvalin antických chrámů a hrobek, rozsetých na plošině mezi skalami. Rozsah rozvalin dává tušit významu města v době jeho největší slávy.

Však i zdejší královna Zenobia se cítila natolik pevná ve své moci, že se postavila na odpor římskému impériu. Marně. Na sklonku 3. století n. l. Tadmor padl.

Dnes po slavném městě zbyly jen kamenné kvádry, reliéfy, torza sloupů a hlavic. Mezi nimi neustále vítr prohání zrnka písku a pastevci svá stáda koz. Celý areál svým zasazením mezi horami, obklopen palmami a prostoupen pouští, vytváří i dnes velmi malebnou scenérii.

Nikde žádný zákaz vstupu. Kam kdo chtěl, tam si vlezl, vyšplhal, vyskočil. Žádná cedulka NEDOTÝKATI SE. Idylický byl zejména východ slunce. Po chladné noci byly jeho první paprsky milé. Přes hodinu jsem pouze seděl na blízkém vršku a pozoroval vycházející slunce a postupně osvěcovaný areál rozvalin.

Nezapomenutelné okamžiky. V žáru poledního sluníčka se ta romantika trochu vytratila, ale ne docela. Co by byla oáza v poušti bez vedra?

Cesta pouští do Damašku

Cesta pouští z Palmyry do Damašku byla zajímavá svou nezajímavostí. Vlevo nic, vpravo naopak taky nic. Jen rovina a písek, vzadu na obzoru hřbety hor. Občas trsy trav a větrný vír unášející písek, první fata morgana ve formě vodní hladiny na obzoru.

Klimatizace běžela naplno, 34 °C uvnitř autobusu bylo ideální ochranou proti nachlazení. Po třech hodinách jízdy začala trochu civilizace, za další necelou hodinku jsme vjeli do Damašku. Trošku zklamal. Čekal jsem orientální nádheru, musel jsem se spokojit s orientálním nepořádkem a špínou zdejších uliček.

Město uprostřed pouště, do roku 750 n. l. nejbohatší na světě, sídlo umajjovských chalífů, centrum největší muslimské říše všech dob. Vládlo celé severní Africe, Španělsku, Portugalsku, jižní Francii a Itálii, ovládalo Krétu, Kypr, Sicílii, Sardinii, Korsiku...

A dnes? Škoda mluvit. Tuctové arabské město, ve kterém se jen tu a tam skví architektonická perla. Možná mu ale křivdím, třeba jsem nebyl na správném místě...

Proslulá Umajjovská mešita v historickém středu města byla cizincům přístupná, ovšem po zaplacení vstupného. Tato mešita patří k pamětníkům staré slávy. Nyní je za provozu rekonstruovaná, ale není to ono. Je sice zajímavá a hezká, ale představy byly jiné.

I tak mě zaulaly desítky sloupů obložených šedavým mramorem, křišťálové lustry, perské koberce po celé ploše podlahy mešity. A muslimové. Chodí se do mešity modlit, ale i pouze odpočinout si ve stínu. Polehávají na zemi, spí, klábosí spolu, čtou si. A ne vždy pouze korán.

Ženy, celé zahalené, s dětmi okolo sebe. Ty si hrají, honí se, dovádějí. Občas se projde mešitou kočka, prolétne ptáček. Idylka. Co naplat, musíme ven na sluníčko.

Vnořili jsme se do spleti uliček, obchodních uliček, do súků. Začalo se stmívat, když jsem konečně spatřil to, po čem prahlo mé srdce. Mešita z pohádek tisíce a jedné noci. Nádherná, fascinující. Malá, ale přesně podle představ.

Šel jsem se podívat dovnitř, zvolna, abych mohl být eventuelně zadržen. Nikdo neprotestoval, zachytil jsem pouze zvědavé zraky. Vnitřek překonal veškerá očekávání. Pohádková! Nikde během naší další cesty jsem takovou krásu neviděl.

Jen jsem si sedl v koutku a pozoroval dění. Temně rudé koberce s perskými vzory, stěny a sloupy obložené mozaikami z barevných skel a zrcadélek, křišťálové lustry odrážející světlo v těchto zrcadélkách, zvláštní vůně... a modlící se muslimové. Muži i ženy. V rukou probírali korálky „růžence“.

Náhle mě jeden z nich vybídl posunkem ruky k návštěvě vedlejší místnosti, kam jsem zatím nenašel odvahu vstoupit. Sníženým vchodem jsem sice viděl zajímavý náboženský obřad, nechtěl jsem ale svou přítomností rušit. Zde byla atmosféra ještě tajemnější. Hrobka prorokova.

Vyřezávanými dřevěnými okénky byl vidět i hrob prorokův. Vše nádherně zdobené, s ornamenty. Muslimové ve zbožné úctě hrobku hladili, dotýkali se jí rukou i ústy, modlili se.

Dlouho jsem se nezdržel, viditelně jsem do tohoto světa nepatřil. Venku na malém nádvoří jsem si chtěl pořídit alespoň snímek zvenčí. Byl jsem sice přibrzděn v aktivitě hlídačem u vchodu, ale po ujištění "No photo people" (nebudu fotografovat lidi) jsem si mešitu mohl vyfotit.

Kupodivu bez bakšiše. No a potom až do půlnoci jsme bloumali ulicemi, kde nebyla moc tma. Vojáci na každém kroku zvyšovali náš pocit bezpečí.

Antické město Jerash (Gerasa)

Po půlnoci jsme vyrazili značně unavení a ospalí k hranicím s Jordánskem. Spali jsme hlubokým spánkem utrmácených cestovatelů. Až v půl páté ráno jsem začal vnímat okolí.

Od 1.45 do 4.30 hodin jsme absolvovali (údajně) syrskou stranu hranice. Celníci nás ani nevzbudili, natož aby chtěli vytahovat zavazadla. Jen si tiše prošli autobus. Jedinou vzpomínkou na celní odbavení mně zůstal zhruba dvousekundový záběr mysli na muže v uniformě, našlapujícímu opatrně mezi různě propletenými nohami v uličce. A zase nastala tma.

Těžká oční víčka mi nemilosrdně vše zakryla. Stejně hladce jsme zvládli od 4.30 do 8.05 hodin jordánskou stranu hranic. ZÁZRAK! Také bez vystupování a podobných nepříjemností. Podle slov vedoucího je to právě na této hranici absolutně neuvěřitelné.

Ta prý patří mezi nejobávanější. Zde prý občas otevírají i originálně zabalené krabice s cukrem, aby zkontrolovali obsah. Asi nikdy neviděli bílé sahiby spát tak sladce s ústy dokořán a hluboce je to dojalo. Nás na oplátku dojaly ceny v Jordánsku, nejvyšší po celé trase.

Za pár desítek minut po přejetí hranic jsme zahlédli město Jerash. Již od roku 6000 př. Kr. se zde usazovali první obyvatelé, ale jako město existuje od helénské doby. V roce 63 př. Kr. se stalo součástí římské říše jako Gerasa a rychle se rozrostlo a vzkvétalo. Až do 6. stol. n. l.

Pak bylo několikrát vypleněno a co zbylo, to vzalo za své při zemětřesení v r. 747. Po křižáckých válkách, ve 13. stol., už to byly jen ruiny bez osídlení. Prostranství s vykopávkami není tak veliké jako v Palmyře, ale ani zde nebyly hodiny strávené prohlídkou promarněné. Součástí je malé archeologické muzeum.

Mrtvé moře

V poledne jsme se vydali opět na cestu, k Mrtvému moři. Slyšel jsem o něm mnoho "nej" a těšil jsem se. Je to vlastně velké jezero, napájené pouze jedním přítokem, řekou Jordán. Největší hloubka je 395 m.

Odtok nemá žádný, a přesto voda stále ubývá a jezero se stává slanější a slanější. Obsahuje až 28% solí. Nežijí v něm proto žádní živočichové. Hladina tvoří nejnižší bod na Zemi, t.j. 394 m pod úrovní hladiny mořské.

Má to být tím, že je součástí velkého zlomu, obrovské prolákliny, vedoucí od hory Taurus v Turecku, přes Mrtvé a Rudé moře až do Tanzanie. Tolik zeměpis.

Dorazili jsme do kempu, jediného v širokém okolí. V hraničním pásmu, poblíže hranic s úhlavním nepřítelem, Izraelem, se ani jinde koupat nesmí. Pobřeží je zaminované (alespoň to hlásají tabulky u silnice) a pro těch pár odvážlivců jeden kemp široko daleko asi stačí.

Po symbolickém vstupném 1 dinár (cca 42 Kč) jsme mohli na pláž, rozpálenou poledním sluncem. Fotografovat jsme naopak zase nesměli. Přesto jsem našel odvahu a fotil jsem. Např. roztodivné pózy koupajících se kamarádů, s pobřežím Izraele na obzoru. Kouknul jsem doleva.

Koupající se Arabky s odvážně vyhrnutými šaty několik cm nad kotníky a s pobřežím Jordánska v pozadí: "To by byl snímek!".

Dával jsem foťák kamarádovi, aby mě vyfotil před touto scénou. Odmítl, nechtěl se nechat zavřít. To chápu. Zkusil jsem jiného. Ten souhlasil. Bylo to nakažlivé, za chvilku si dodali odvahu i další.

Zločin se naštěstí obešel bez trestu. Jediným trestem bylo, že se mně dostala voda do očí a do pusy. Konec vodním hrátkám a honem pod sprchu. A zase do jezera. Opravdu se v něm nelze utopit. Ale ani pořádně plavat ne. Nohy jsou moc nad hladinou a lze dělat jen tempa rukama.

Biblická hora Nebo

Navečer jsme odjeli přespat na horu Nebo, kde jsme vzhledem k odlehlosti místa předpokládali nerušený spánek. Na vrcholku hory byl postaven kostelík. Před ním stojí stylizovaná postava Mojžíše z kovu, předsavující jej v okamžiku smrti, kdy musel zemřít, protože zapochyboval v moc Boha.

Z tohoto biblického místa uviděl Mojžíš zemi zaslíbenou, Izrael. Leč nebylo mu přáno, aby do ní vstoupil. Severní okraj Mrtvého moře je opravdu možno zahlédnout, na obzoru lze odhadnout oblast Jeruzaléma.

Mnohem lépe vše bylo patrné v noci. Modrobílé perličky světýlek Jericha, oranžový obzor nad Jeruzalémem, korálky světýlek malých vesniček... Vydal jsem se na výlet s dalekohledem na nedaleký kopec. Sliboval hezký rozhled. Jen jsem tam seděl ve tmě a díval se do dálky.

Svítit jsem si nemohl. Správce kostelíka nás varoval před hlídkami, jejichž pohyb v příhraničním pásmu byl nevyzpytatelný. Zrovna tak i jejich reakce na světélko v temnotách. Však jsem také při svém pozorování zaslechl v dálce krátkou salvu z děl. To byla ta smutnější stránka věci.

Ranní vstávání, hodinu až dvě před ostatními, se mně opět vyplatilo. Slunce, schované za mrakem, o sobě dávalo vědět pouze díky po obzoru se rozbíhajícím paprskům. Možná je znáte z biblických obrázků. Bylo to právě na tomto místě velice působivé. Pořídil jsem si rychle několik snímků. A pak začalo pršet. Do toho foukal vítr, že ani stan nešel složit. To nás ale nemohlo zadržet.

Královská cesta, Madába, Wádí el Mujib a křižácký hrad Kerak

Přes Madábu jsme pelášili směrem na jih, po Královské cestě, k dalším dvěma křižáckým hradům: Kerak a Šobak. Královská cesta byla karavanní cesta, vedoucí pustou krajinou. Toho využívali různí zbojníci a lupiči.

Přepadávali poutníky i karavany. Král byl proto nucen učinit rázné opatření, které by zavedlo pořádek. Říká se, že každý, i sebemenší přestupek na této trase byl trestán smrtí. Aby byl klid.

Krajina, zpočátku rovina, postupně přešla v holé vršky, vrchy a nakonec se serpentinami náš autobus vyšplhal na náhorní plošinu. "Teď se dívejte", zvolal vedoucí a hned nás informoval dále: "Blížíme se k Wádí el Mujib, největšímu wádí na světě." A nelhal.

Wádí je vlastně vyschlé koryto řeky, údolí. Vytváří terasovité kaňony, kde jsou v průřezu vidět všechny usazované nánosy bahna, písku, zeminy a hornin. Sjeli jsme opatrně serpentinami dolů do údolí. Pod mostem uháněla, světe div se, říčka. To byla určitě jen fata morgana.

Serpentinami zase nahoru, na protější svah. Rozhled z každé zákruty silnice byl úchvatný. Zajímavá byla i zdejší dopravní značka Pozor velbloudi. Vyobrazený tvor ale nikde.

Před polednem jsme vystoupili u křižáckého hradu Kerak z r. 1136. Roku 1293 byl zničen zemětřesením, přesto vypadal zachovaný. Bohužel pomocí notné dávky betonu. Po prohlídce jsem zamířil do ulic.

Vzhledem k polednímu vedru jsem usoudil, že krátké kalhoty budou ideální. Už bych to nikdy v menším arabském městě neudělal. Různé jízlivé poznámky, narážky, smích, snad i nadávky. To jsem nerozumněl. Cítil jsem se jako uličník. Ve velkých městech a turistických oblastech si na cizince už zvykli. Na venkově je běloch vzácnost, v krátkých kalhotách vůbec.

Křižáci a jejich hrad Šobak

S určitou úlevou jsem nasedl do autobusu a těšil se na hrad Šobak, který se nalézá v nehostinné pustině. Zpočátku vedla silnice vyprahlým wádím. Okolí bylo pusté, bez vegetace, jen s trsy uschlé trávy. Občas horská vesnička. Vál silný vítr a vzduch se změnil ve žlutý filtr, zastiňující slunce.

Tomuto větru se říká chamsín, neboli padesátka. Vane od jara do léta po padesát dní a vysuší zbytek toho, co nezvládne slunce. Pár desítek kilometrů před cílem cesty bylo pusto už úplně. Ani domeček, jen jeden tábor kočovníků se ukázal u cesty.

Náhle se ve žluté mlze zjevil na obzoru hrad, založený r. 1125 jako další článek řetězu pevností, chránících jeruzalémský stát a posvátná místa křesanů před muslimskými nájezdy. Už zdálky mně byl sympatický. Také je částečně restaurovaný, ale s citem.

Křižácký hrad. Křižáci. Křížové výpravy. Zde trocha historie nebude na škodu. Žil, byl, jeden císař (Jindřich IV.) a jeden papež (Urban II.). Každý z nich se snažil získat v Evropě rozhodující moc. V r. 1095, ve francouzském Clermontu, zasedal církevní koncil svolaný papežem. To byl jeden ze způsobů, jak si chtěl upevnit moc.

Zde poprvé vyslovil myšlenku jít na pomoc východním křesanům proti útisku `nevěřících a osvobodit svatá místa. Bylo sestaveno několik výprav, ne každá byla ale úspěšná. Nakonec byly Palestina v čele s Jeruzalémem a Svatým hrobem přece jen „osvobozeny“.

Vraždění, loupení, drancování, tak by se daly charakterizovat tyto osvobozující boje. První výprava skončila r. 1099 dobytím Jeruzaléma. R. 1291 padlo po těžkém boji nejvýznamnější křižácké město a pevnost, Akkon.

To byl i konec slávy křižáků na Východě. I když ne docela. Tedy ani ne 200 letá epizodka historie?

Slavné jordánské skalní město Petra

Před západem slunce, po dvouhodinové prohlídce provázené nápory větru, nám bylo souzeno pokračovat dále. Čekal nás jordánský hit číslo jedna, skalní město Petra. Na místo noclehu jsme dorazili skoro za tmy. Honem do malého kempu u zdejšího hotelu, tvořeného vlastně jen malou terasou pod hotelem a nad hlubokou strží.

Rozhled byl báječný, vítr již tolik ne. Fičelo to mocně. Spaní pod širákem na závětrné straně hotelové zdi mě zbavilo starosti s postavením stanu. Tím se zase objevily starosti se zdejším jedovatým hmyzem. Večer nám šéf hotelu ukázal na zemi rozšlápnutou, dost velikou, jedovatou stonožku.

Jak měla rozvětvené příbuzenstvo, to jsem nedokázal odhadnout. Jisté ale je, že noc přežili všichni. Třeba chtěl jen získat zákazníky.

Ráno stačilo popojet pár kilometrů ke vchodu. Na prohlídku jsme měli skoro celý den. Petra je velmi pozoruhodné skalní město, vytvořené v pestrobarevném pískovci. V nepřístupných skalách si začal budovat arabský kmen Nabatejců centrum své říše.

Vlastní město vznikalo v jednom zdejším wádí, kam byl přístup pouze úzkou dlouhou průrvou mezi skalami, dlouhou 1,5 km. Dnes tudy projede sice i auto, ale velice těsně. První obyvatelé se objevili někdy v 6. stol. př. Kr. Zpočátku se živili přepadáváním karavan, později naopak zjistili, že mnohem výhodnější je karavany za poplatek chránit.

Nashromáždili ohromné bohatství, nikdo ale nevěděl, kde se jejich sídlo nachází. Teprve v r. 106 n. l. bylo jejich království porobeno Římany. Ještě v letech 340 až 530 po Kr. jsou známí křesťanští biskupové z Petry, později ale město upadlo v zapomnění. Oživení nastalo v době křižáckých výprav.

V blízkosti byl postaven dokonce jejich hrad. A zase bylo místo zapomenuto. Opětovně bylo objeveno až v r. 1820. V rozvalinách až do r. 1985 žily pouze rodiny beduínů, dnes vystěhované mimo areál.

Památky se zachovaly ve velice dobrém stavu. Hroby nabatejských knížat, kaple, chrámy, svatyně, obětiště, akvadukty, okolo 700 jeskyň, ale i památky z doby římské. Nabatejské památky byly vytesány přímo ze skály, skoro nic není postaveno. Římané, ti se dlabáním skal většinou nezabývali.

Procházka hlavním i přilehlými údolími byla i přes panující vedro potěšením. Movitější turisté si mohli najmout velblouda či koně, ti chudší oslíka. Já hopsal po skalách pěšky. Mnohé jsem tím získal. Když už ne nic jiného, tak střepiny velmi tenké nabatejské keramiky, pomalované ornamenty.

Co přinesl kemp v Akabě a plavba trajektem na Sinaj

Vše jednou skončí, tedy i toulání skalami. Loučení jsme měli ulehčeno tím, že jsme se měli zase na co těšit. Čekal nás kemp v Akabě a hned ráno trajekt na Sinaj, tvořící most do Afriky. Jenomže to dopadlo úplně jinak.

Po ranním vykoupání v Rudém moři, při cestě ze sprchy, uštkla kamaráda Rudu zmije. Vůbec ji neviděl, jen cítil ťuknutí do lýtka. Asi jí šlápl na ocásek, ona se bleskurychle vymrštila a kousla jej. Změna plánu, místo trajektu raději ihned do nemocnice.

Za půl hodiny se účinek jedu už stačil projevit. Pocit na zvracení, bledost, nohy mu začaly podklesávat. Naštěstí vojenská nemocnice byla při cestě a druh séra zdejší lékař odhadl taky dobře. Druhý den už byl Ruda fit. My ostatní využili ty 2 hodiny čekání k prohlídce města.

Další trajekt měl jet přesně v poledne. Než jsme vyřídili různé formality s naloděním, policejní kontrolu a pod., byla jedna. A přesto na nás trajekt počkal! Tuto linku využívají muslimové, jedoucí z Mekky. Běloši jsou zde přepravováni vzácně a svým způsobem izolovaně, až na vrchní palubě. U kapitánského můstku.

Více fanatičtější muslimové by prý údajně byli schopni na bělocha zaútočit, třeba nožem. Čtyřhodinová plavba proběhla bez problémů. Moře i Arabové byli klidní. Třeba to ale byl jen fígl, jak si kapitán chtěl co nejdéle prodloužit možnost klábosit s naší blonďatou průvodkyní...

Po chvilce bylo pobřeží Jordánska vlevo vystřídáno pustým pobřežím Saudské Arábie, vpravo byla po celou dobu plavby vidět Sinaj. Kapitán lodi nás pustil pro ukrácení dlouhé chvíle k sobě, do prostoru, odkud se celá loď řídí. Mohli jsme sledovat v činnosti radarové zařízení, pozorovat kontrolní přístroje, rozhlížet se. Nuweiba, cíl naší cesty, se kvapem blížila.

Při výstupu z lodi upoutali naši pozornost poutníci z Mekky. Kdo neměl alespoň rádiomagnetofon, ten jako kdyby nebyl. K tomu tašky, rance, krabice, ohromné pytle. Návštěva Arábie má zřejmě i jiný účel, než jen náboženský. Popojeli jsme na celní prohlídku.

Všechno a všichni ven. Ani prázdné umělohmotné lahve od limonád nesměly uvnitř zůstat. Šlo to hladce, měli jsme to už nacvičené. Zase vše dovnitř. Potom jsme čekali na nové SPZ, stylové, s arabskými písmeny. Ty nám připevnili přes ty naše, české.

Mezitím jsem alespoň pozoroval, jak jsou odbavováni poutníci z Mekky. Úžasně. Každý ohromný pytel, každá ohromná krabice, každý kufr jsou otevřeny a obráceny dnem vzhůru. Obsah zavazadla, osvobozen ze zajetí, ihned zdvojnásobí svůj objem.

Punčochy, spodní prádlo, oblečení, vyšívané deky, dečky, různé domácí elektrospotřebiče, ale i televize, pračky, myčky... vše nové, supermoderní. Celník to zběžně prohlédne a s výrazem "To je dobrý, proč to vůbec vyndáváte z tý krabice?" dá pokyn k pěchování zboží zpět.

Což vůbec není jednoduché, protože takovýchto hromádek je tak deset hned u celního pultu, těsně vedle sebe. Dalších deset kousek dál a dalších deset se už tam prostě nevejde. Je to div, že každý pozná ty svoje věci. Do toho majitelé různě pobíhají pro úřední lejstra, cpou věci do krabic, shánějí nosiče. Vysvětlují, objasňují.

Hučelo to tam jako v úle. Bez mrknutí oka, bez úšklebků, bez náznaku netrpělivosti. Alláh to tak chce, je to kismet, neboli osud. Po tříhodinovém pobytu v celní zóně, již za soumraku, jsme mohli dále. Byli jsme na Sinaji.

Sinaj, klášter sv. Kateřiny a noční výstup na Mojžíšovu horu

Kontrolní silniční stanoviště číslo jedna. Z něj asi byla následující hlídka vysílačkou upozorněna, aby dali vařit vodu na kafe, že tamtudy pojedeme, nikdy nám pak ale nic nedali, pouze pocit bezpečí. Musím se přiznat, že myšlenka na nějaké extrémisty mě ani nenapadla. Program zájezdu byl tak bohatý a zážitky tak hluboké, že na to nebyl ani čas, ani pomyšlení.

V deset hodin večer jsme zastavili u kláštera sv. Kateřiny, na parkovišti u stanoviště turistické policie. Honem vařit čaj (asi 5 l, protože žízeň v Africe bývá veliká a 5 litrů denně bylo akorát), večeři a připravit se k nočnímu výstupu na Mojžíšovu horu (2285 m n.m.).

Na dvě hodiny bylo hned co dělat. Troška odpočinku a v jednu ráno jsme opustili základní tábor. S baterkou v ruce začal výstup temnou nocí. Jen miliony hvězd, zde obzvláště hezkých, nám svítilo na cestu. Baterka vydrží svítit tak hodinu, cesta má trvat tři. Šetřím světlem.

"Jen jděte klidně napřed", ujistil nás vedoucí. "Tady nemůžete zabloudit, tady to znám". Načež jsme za pár chvil sešli z cesty všichni, i s vedoucím. Cestou se nám naštěstí nabízeli zdejší průvodci. Stačilo se trochu vrátit a jednoho najmout.

Vedoucí mu dal 20 dolarů a šlo se. Za nejbližší vhodnou zákrutou průvodce zmizel. Bez rozloučení, ale s našimi dolary. Alláh ho zatrať! Stezka byla už ale natolik patrná, že se dalo jít i bez něj. V půl čtvrté jsme byli na vrcholu. Uvítal nás studený silný vítr a teplota těsně nad nulou.

Zde, před mnoha staletími, učinil Bůh smlouvu s lidem a předal Mojžíšovi Desatero božích přikázání. I přes mrazivé ráno a únavu jsem cítil jakýsi povznášivý a hřejivý pocit.

Náš hlavní program, spatřit východ slunce nad Sinajem, byl objednán až na šestou hodinu. Občerstvit se dalo v malých čajovnách, přilepených mezi skalisky. Jsou-li venku 2°C, uvnitř jsou 4°C. Ale nefouká v nich tolik a horký čaj za libru (= asi 10 Kč) přišel vhod.

"Už!" zvolal kdosi. Nastalo hemžení, rozruch, do lidí vjel život. Černá hradba na obzoru začala nabývat určitějších rysů. Jenom na okamžik bylo možné spatřit šedomodrou plastickou mapu sinajských hor. Pak je už překryla před denním vedrem peřina oparu.

Vzápětí vykoukl nad obzor i rudý sluneční kotouč a okolní skály se patřičně zbarvily. Poryvy větru neustávaly a tak po krátkém pobytu na „Větrné hůrce“ a po obhlédnutí alespoň dalekohledem nejvyššího zdejšího vrcholu, hory svaté Kateřiny, jsem se vydal nazpět.

Cestu jsem zvolil jinou, než přístupovou. Stezka byla strmější, často přecházela do schodů. 3000 jich mělo být, já to ale nepočítal. Mnich, který je zde stavěl a tesal jako pokání za své hříchy, ten by to věděl lépe. "Sledovat cestu pod nohama, nebo okolní scenérie?" Vyplatí se obojí.

Náhle se hluboko v údolí, jako oáza v poušti, zjevil klášter sv. Kateřiny. Je to právě to údolí, kde pásl mladý Mojžíš ovce, kde spatřil hořící keř, z něhož k němu promluvil Bůh: aby odešel do Egypta a postavil se v čelo vzpoury otroků.

A zde se potom nějaký čas zdržel se Židy, kteří s ním prchali do "země zaslíbené". A na místě hořícího keře dnes stojí klášter. Po jeho prohlídce zvenčí i uvnitř, po načerpání kanystru zdejší čerstvé vody, jsme se mohli vydat na další cestu.

Suezský průplav, cesta Saharou, chrámy Abydos a Dendara

Pouštní krajina je sice svým způsobem pro nás Středoevropany zajímavá, ale každé vybočení z jednotvárnosti potěší. Takovým rozptýlením bylo i několik divokých velbloudů u cesty, nebo průjezd palmovou oázou těsně obepínající silnici.

A zase písek. Zastavili jsme na chvilku. Někdo si nabíral na památku pouštní písek, někdo se snažil najít vhodný keřík pro trochu soukromí. Bez úspěchu. To je na poušti podpultové zboží.

Vyrazil jsem na sběr suvenýrů. Písek a ukázky pouštních kamenů jsem musel získat. Běžel jsem od autobusu dál do pouště. Poučen zkušeností Rudy, pořádně jsem přitom dupal, aby případné zmije měly čas přede mnou utéci...

Jenže. Po tzv. "šestidenní válce", která tyto končiny postihla v r. 1967 a kdy Sinaj obsadil Izrael, zůstaly i nadále velké plochy zaminované. Doporučuje se pobyt jen na označených plážích Rudého moře, pohyb jen po vyznačených cestách. A tady cedule žádná. Babo, raď. To by potom takové dupnutí mohlo přijít dost draze.

V půl osmé jsme projeli pod suezským průplavem a ocitli jsme se v Africe. Průplav sám není ze silnice vidět, jen se dá odhadnout jeho poloha podle řady palem na obzoru. A byla tma. V Egyptě to jde rychle. Žádné dlouhé stmívání. Průjezd noční Káhirou. Žádné zdržování, vstřebávám pouze dojmy skrze sklo autobusu...

Autobus uháněl podél Nilu na jih. Probuzení vojenskou hlídkou přišlo vhod, protože se zrovna chystalo promítání filmu "Východ slunce". Špica!

Následovaly prohlídky chrámů v Abydosu a Dendaře a cesta dále podél Nilu na jih. Z obrázků při cestě jsem si skládal mozaiku života zdejších obyvatel.

Nebude to žádná sláva, to jsem si potom potvrdil i při svých pěších výletech. Nízká životní úroveň, neúprosná inflace, nízké průměrné platy. A přesto nikdo nevypadal moc smutný nebo zarmoucený osudem. Proč taky? Alláh dal někomu větší bohatství, někomu menší. Ten kdo má více, musí obdarovávat ty chudší.

V čem je tedy problém? Pokud v okolí bohatého muslima žádný chudák nebydlí, víra mu dokonce nařizuje, aby toho chudého vyhledal a obdaroval ho. Jde o zakát, tedy almužnu těm, kteří to potřebují.

Silnici, mířící dále k rovníku, lemovaly zavodňovací kanály ozdobené krajkou palem a zásobované vodou z Nilu. Voda v nich nevypadá vábně. "Kdo chce dostat bilharziózu, nechť smočí v jakékoliv sladké vodě alespoň prst. To by mělo stačit".

Kdo chce zůstat zdravý, nesmí do Nilu, ani do zavodňovacího kanálu, namočit žádný kousek svého hříšného těla. V jednom místě jsem zahlédl z jedoucího autobusu plavat krokodýlka. Asi tak metrovýho. Nikdo mně to nechtěl věřit, dokud jsme neviděli dalšího. A ke spatření byli i vycpaní na trzích... A pak že vymřeli.

Luxor, Amonův chrám a tzv. Memnónovy kolosy

Denní příděl kilometrů jsme ukončili v malém kempu v Luxoru. Postavil jsem stan a pospíchal na prohlídku zdejšího slavného chrámu boha Amona. Byl jsem zvědavý, jestli tam opravdu schází ten obelisk, který jsem obdivoval na Place de la Concorde v Paříži. Scházel.

Ještě návštěva mešity a malá noční procházka městem, uvařit 5 litrů čaje a hajdy na kutě. V pět ráno mě nejdříve probudil kohout, zavřený v kleci u zdi kempu. Dílo zkázy dokonal muezzinův hlas. Byl jsem vzhůru dokonale.

Za hodinku nato jsme vyrazili vstříc dobrodružství. Byli jsme tři, kteří odmítli hromadné zapůjčení kol v ceně 10 egyptských liber na osobu a den, zajištěné správcem kempu. Přívozem jsme se nechali dopravit na protější břeh Nilu a tam jsme si kola zapůjčili po pěti librách na osobu a den.

To je zhruba 50 Kč. Se sháněním půjčovny si nedělejte starosti. Hned na molu se vás ujmou „zprostředkovatelé“ dopravních služeb. Postupně odpadly nabídky taxíků, různých "ušáků" a nakonec nejvěrnější zůstal náhončí nedaleké půjčovny kol. Vyloženě nás ukecal právě pro firmu jeho chlebodárce.

Začal také u 10 liber, ale to bych šel raději pěšky. Devět, osm, sedm. Pár desítek metrů jsme ušli, než přišel na to, že i za 5 liber se mu to musí vyplatit. Zprostředkování mě stálo propisku, ale nemuseli jsme alespoň ztrácet čas hledáním vhodného dopravce.

Jak se ukázalo, tato investice nebyla marná. Technický stav kol byl uspokojivý. Lehký vánek, vzniklý jízdou, mírnil následky čtyřicetistupňového vedra, které si na nás zdejší klima nachystalo přes den. Na zapůjčení požadoval majitel do zástavy pas, přitom na fotokopii mého pasu nám svěřil dokonce tři kola.

Všem cestovatelům vřele doporučuji, aby si před každou cestou do zahraničí okopírovali nejdůležitější stránky z cestovního pasu a schovali si je jinde, než jeho originál. Při ztrátě či okradení budete mít alespoň jeho kopii, což ulehčí vaše další trampoty.

Na levém břehu se rozkládá město mrtvých starodávného města Théby. Největší nekropole egyptských vládců sestává z více částí, my se soustředili na ty nejdůležitější. Pospíchali jsme do Údolí králů, 12 km vzdáleného. Než začne vedro.

Cestou jsme se zdrželi jen u malé továrničky na papyrus. Majitel nám předvedl jeho výrobu celkem levně, za propisku. Několikadenní máčení stvolu, jeho rozřezání na plátky, jejich prokládání do mřížky, její lisování. To je velmi hrubý postup práce předvedený za pět minut.

Za domečkem rostla houština papyru, speciálně pro potřeby majitele v bažince pěstovaná. Mohl jsem si vzít kousek na památku. Ve volné přírodě roste papyrus už jen vzácně.

Hned za fabričkou upoutaly moji pozornost tzv. Memnónovy kolosy, 18 m vysoké dvě sochy z nedochovaného pohřebního chrámu. Představují sedícího faraóna Amenhotepa III. Stojí jen tak „na louce“, ohraničené napnutými provazy na tyčkách. Jsou to nejstarší dochované egyptské sochy vytesané z jediného kusu kamene.

Ten byl pracně dopraven z lomu, nalézajícímu se kousek od Káhiry. Tedy několik set kilometrů daleko. Že by rozmar?

Na dosah ruky se přiblížil vápencový hřbet, jehož údolí a zákoutí ukrývají pravé archeologické poklady. Na úpatí jsme minuli několik vesniček. Domky mají pestře pomalované fasády různými ornamenty a obrázky.

Ne těmi, co se malují na fasády našich domů, ale např. auta, lodě, letadla, zvířata, postavy lidí, a pod. Představují výjevy, které majitel prožil při svém putování do Mekky, ale i obrázky z každodenního života. Je zde plno továrniček na zpracování sádrovce, odrůdy nazývané alabastr.

Děti nás srdečně vítaly. Za jízdy nás chytaly vzadu za blatník a snažili se kolo zastavit, abychom kolem nich jen tak bez užitku neprojeli, což jsem při představě ručky zapletené mezi dráty raději udělal sám. Hned se jich halda seběhla a se slovy bonbon nebo bakšiš nám ukazovali, jak mají dlaně hezky opálené od sluníčka.

Což jsem občas ocenil odznakem, když jich nebylo moc pohromadě. Jejich problém jsem já se svojí peněženkou nemohl vyřešit. To jsem přenechal Němcům a Američanům.

Údolí králů, Ramesseum, Medinat Habu, ale i egyptský venkov

Statečně naše trojice šlapala dále. Silnice začala stoupat a vnořila se mezi vrchy. Do Údolí králů jsme triumfálně vjeli už za hezkého vedra. Ze 62 hrobek, vytesaných ve skalách, je možné navštívit za vstupné jen asi deset.

Po prohlídce tří nejzajímavějších jsme se prošli údolím, vyšplhali jsme i nad něj. Jestli tam někdy zavítáte, poohlédněte se po zkamenělých mušlích. Nalezl jsem ne jejich otisky, ale celé zvápenatělé exempláře.

Polední výhní jsme vzápětí jeli okouknout zádušní chrám královny Hatšepsovet, trosky mohutného chrámu Ramesse II (tzv. Ramesseum), vesničku stavitelů hrobek Deir el-Medina a chrám Medinat Habu, snad druhý největší v Egyptě.

Mí dva společníci ve tři odpoledne zatoužili po návratu do Luxoru. Nechtěl jsem promeškat tuto vzácnou příležitost a vydal jsem se tedy sám mezi políčka osetá obilím, podél kanálů, poznat život na venkově. Neuvěřitelná chudoba, nepořádek, špína. Ale v domcích čisto. Přijal jsem pozvání nové "známosti", asi dvacetiletého kluka, kterého jsem potkal cestou.

Ve vstupní chodbě jejich domku jsem si všiml staršího televizoru, o jaký by nebyl v našem bazaru už ani zájem. Malý klučina zrovna se zaujetím sledoval nějaký program. V místnosti, kam jsem byl uveden, bylo jen pár věcí. Stůl v rohu, na něm školní sešity. Po obvodě stěn dřevěné lavice, na nich pestře vyšívané polštářky. A více nic.

Jen na stropě se otáčel veliký ventilátor. Dozvěděl jsem se zajímavou věc, třeba vás to bude zajímat také. Otáčející se ventilátor u stropu nejen že zlepšuje klima v místnosti, ale jemný vánek nedovoluje létání komárům a podobným tvorům.

Zůstal jsem jen chvilku, nechtěl jsem se zdržovat. Nabídnuté nápoje jsem s díky odmítl. Nejen ze zdravotního hlediska. Taková plechovka Coca-coly může už znamenat zásah do jejich rodinného rozpočtu.

A zase jdu ven mezi políčka. Zrovna probíhaly žňové práce. Chvilku jsem pozoroval domorodce při stavění „panáků“, pak jsem jezdil jen tak krajinou. Pozorovat ibisy ve volné přírodě se nepodaří každý den. Pasoucí se buvol není v Čechách také běžně k vidění.

V jednom okamžiku mě zaujaly stopy v písku, vedoucí kolmo přes cestu z tůňky vlevo, do kanálu po pravé straně. V životě jsem samozřejmě neviděl stopy krokodýla, ale podle charakteru otisků to mohl být on. Otisky s drápy ve dvou řadách, vzdálených asi 30 cm od sebe. Uprostřed rýha od ocasu...

Pokud Vás to zajímá poněkud více, tak zde najdete detaily tohoto velice neobvyklého setkání s krokodýlem nedaleko Nilu na egyptském venkově.

Já se vydal k přístavišti. A další políčka do kinofilmu vzpomínek. Rolník s chlapcem, čerpající rumpálem vodu z kanálu, hliněné zídky a chatrče postavené cihlami z nilského bahna, a opět domorodci. Neotravují, jako ti u turistických objektů.

Zdrženlivě se podívali, ale pokud jsem nenaznačil zájem o rozhovor, sami jej nezačali. Zřejmě neuměli anglicky ani těch pár základních frází. Na základě svých zkušeností jsem se před cestou několik potřebných arabských frází naučil. Kontakt s lidmi v té které zemi se v mateřštině navazuje mnohem snáze i v západní Evropě, natož zde.

Když tito chudí rolníci slyšeli pouhé salaam, ožili. Když jsem prohodil pár dalších vět, byli na vrcholu blaha. I oni si mohou poklábosit s cizincem! Nutné je umět jejich číslice, jinak si nepřečtete ani cenovky u zboží. Texty píší Arabové zprava doleva, číslice zleva doprava.

A jestli si myslíte jako dříve já, že se znalostí arabských čísel v naší podobě vystačíte, tak to tedy ne. Naše „arabské“ číslice nejsou vůbec arabské, ale odkudsi z Indie.

Večer se snesl na krajinu. Honem jsem vrátil kolo a pospíchal jsem přívozem zpět do Luxoru, protože zdejší plavební řád je jistý asi jako naše současné sociální jistoty. V kempu mě čekala sprcha, malý bazén a karimatka ve stanu.

Vedro trošku polevilo, 31°C v osm večer už bylo přijatelných. Vlivem jiného klimatu jsou zdejší teploty přijatelnější, než stejné hodnoty v našich končinách. Měl jsem alespoň průpravu pro horké dny léta roku 1994 u nás v Čechách.

Karnak (co více dodat...) a chrám ve městě Esna

Druhý den dopoledne jsme zasvětili prohlídce chrámového komplexu boha Amona v Karnaku. Je to nejúžasnější a největší chrám starověku, budovaný v průběhu skoro 2000 let. Zaujímá rozlohu 1,5 x 0,8 km. Je to opravdu zážitek, který lze slovy jen stěží popsat. Nechám jej tedy bez komentáře.

Před polednem, kdy teploměr ukazoval 41°C, jsme opustili kemp. Autobus nás unášel stále na jih. Asi 50 km od Luxoru pro nás vedoucí připravil malé překvapení. Mimo program, vzhledem k časové rezervě, navštívíme město Esna a bude dán rozchod. A jen tato náhoda mně pravděpodobně umožnila spatřit v Egyptě opravdové "extrémisty".

Na jedné křižovatce nás zastavili vojáci. Všude okolo chaos, hemžení. Popojeli jsme blíže a co nevidíme: „zelený anton“ plný zarostlých, zpocených "sympaťáků". A vojenská auta ověšená vojáky v černých uniformách. To jsou prý speciální jednotky, náležitě vycvičené pro speciální úkoly. Zamávali jsme jim.

Oplatili nám to, nebyli to žádní škarohlídi. Asi měli i radost, že se jim zátah podařil. Volný čas jsem věnoval zejména chození pravými arabskými uličkami. Esna není obvyklým cílem turistů a zdejší chrám je trochu opomíjen.

Cesta Saharou, přes města Edfú a Kóm Ombo, do Abú Simbelu

Odpoledne následovala prohlídka chrámů v Edfú a v Kóm Ombu. Večer jsme pak na dvě hodiny zastavili v Asuánu. Dokoupit hlavně chleba a pití. Čekala nás noční jízda pouští do Abú Simbelu a druhý den v poledne zpět.

Vydali jsme se na cestu, 250 km dlouhou. Zpočátku jsem sledoval noční oblohu, zejména souhvězdí Jižní kříž. Ten u nás doma nemáme. Potom jsem si odhadem určil, kdy jsme projeli obratník Raka a důstojně jsem to oslavil předem nachystanou plechovkou piva. Ostatní spali, nemohl jsem je rušit hlukem otvíraného šampaňského. Tolik dojmů najednou, asi mě to v tom teple zmohlo a usnul jsem.

Probudil mě hluk. "Vystupovat! Jsme na místě!" ozvalo se z reproduktorů místo libé hudby na dobré jitro. A to jitro velmi časné. Bylo půl hodiny po půlnoci. Vylezl jsem na parkoviště a zíral jsem do tmy. Nesním?

Na liduprázdném parkovišti, osvětleném lampami, opuštěném a nehlídaném, stály desítky prodejních pultů. To by nebylo tak neobvyklé. Zvláštní bylo, že na těch pultech leželo i zboží! Suvenýry nejrůznějšího druhu, výrobky z různých materiálů, sošky, korále .... Prostě vše, co se takto dá prodávat. A nikde nikdo.

Tomu se tedy říká důvěra. Islámské náboženství to má v sobě opravdu takto zakořeněné. Všiml jsem si toho i jinde. V obchůdcích vás klidně nechá prodavač samotné a odběhne naproti přes ulici pro drobné mince. Jiný kraj, jiný mrav. Zkuste si představit výsledek podobné důvěřivosti na české tržnici.

Rychle postavit stan a dospat, co se dá. Stavěl jsem jen vnitřní stan kvůli jedovaté havěti, rozprostírat tropiko nemělo smysl.

V půl šesté mě biologický budík (nebo hlad?) spánek přetrhl. Spěchal jsem do oploceného areálu dvou zdejších chrámů a tím i současně na břeh přehrady Násirova jezera. Nebyl jsem sám, nedočkavců z naší výpravy se začalo trousit více. Hlídači u vchodu ještě spali, slunce také. Měl jsem alespoň příležitost získat jeho další fotografii, jak leze z postýlky. Mezitím jsme si mohli oba chrámy prohlédnout.

Ranní ptáče dál doskáče, v případě Abú Simbelu dokonce platilo, že jsem mohl skákat o 22 liber levněji. Což byla cena ušetřené vstupenky.

Fakt, že tyto dva chrámy faraona Ramesse II. byly přeneseny o 80 m výše, aby nebyly zatopeny přehradou, ten je dostatečně znám. To nebudu popisovat. Dílo se zdařilo. Spáry mezi nově sestavenými bloky kamenných kvádrů jsou skoro nezřetelné, umělý pahorek, obklopující chrámy, vypadá také dost věrohodně. Alespoň z dálky.

Asuánská přehrada a její dvě tváře

Za povšimnutí bude asi stát přehrada. Z její vodní hladiny se kolem šesté hodiny vynořilo životadárné sluníčko, vyspané pěkně dorůžova.

Asuánská přehrada (tzv. Vysoká, ležící asi 6 km jižně od Staré, neboli Nízké přehrady) byla ve své době pro Egypt značným přínosem. To je nesporné. Sovětský projekt, finančně úspornější, zvítězil.

Ten považoval vodní propustě, vedené dnem přehrady, za zbytečné. Dnes ovšem tato geniální myšlenka dělá egyptské vládě vrásky na čele. Za hrází se totiž usazuje neustále a dost rychle bahno, přinášené Nilem. Nemusí trvat dlouho, tak pár desítek let a přehrada bude pouze ohromným vodopádem.

Dodatečné zhotovení tunelu dolní částí přehrady by mohlo být dražší než celá původní stavba, protože hráz je sypaná, dole asi 1 km široká. Pečlivě ji střeží vojáci. V případě sabotáže a protržení hráze by totiž její vody mohly spláchnout skoro celý Egypt do Středozemního moře.

Útočiště před poledním žárem jsme hledali na poušti, cestou zpět do Asuánu. Zdejší poušť byla ještě pouštovatější, než ty dosud poznané. Jednotvárnost jízdy vyrušily pouze dvě události. Nejdříve jsme zastihli kousek od silnice stádo velbloudů, které jsme prostě nemohli minout bez zastavení.

Vyhrnuli jsme se s foťáky do pouště. Netrvalo dlouho a objevili se i jejich majitelé, celí zahalení. Za fotografování vybírali bakšišné, někdo od nich odkoupil i nabízené výrobky. Těch velbloudů bylo podle jejich tvrzení 500 a vedli je na trh. Druhou událostí byla vojenská hlídka na cestě.

Asfaltka zatarasená sudy, vojáci se samopaly. Zkontrolovali nás, sudy odvalili na stranu a jelo se dál. Fata morgana na obzoru nám už skoro zevšedněla. Jinak nic, jen písek a občas kamení, nebo skály v podobě jakýchsi nízkých sopek, či hromádek. Panečku, opravdové stolové hory.

Ostrov Philae, anýbrž Perla Nilu

Kousek před cílem cesty jsme přejeli po hrázi Nízké přehrady a zaparkovali jsme v malém přístavu Shellal. Nasedli jsme do motorového člunu a nechali se převézt na ostrov Agilka. Sem byl přestěhován chrám a celý komplex staveb z ostrova Philae, nazývaného Perla Nilu.

Každoroční vzestup hladiny Nilu zaplavoval i stavby na něm umístěné. Vše proto bylo převezeno na Agilku, kam záplavy už nevystupovaly a opět to bylo sestaveno v původní podobě. A nebylo toho zrovna málo. Dnes se dá tento ostrov nazvat ostrovem oleandrů.

Růžová a červená barva těchto keřů, okolní zeleň ve spojení s vodní hladinou a s tisíciletými chrámy, to je značný kontrast oproti právě přejeté poušti. V chrámech byl chládek a ničím nerušený klid. Při objevné cestě po tmavých zákoutích jsem zaskočil spící netopýry.

Zmateně odlétali z prostoru ozářeného baterkou. To gekoni, nehnutě se držící na stěnách i na stropech výklenků, ti se z míry vyvést nenechali.

A lodí zpět do přístavu. Bílí ibisové na břehu i brodící se na mělčině, to byl vděčný cíl mého dalekohledu během plavby. V přístavu nás už toužebně očekávali prodavači suvenýrů. Nabídka byla opět pestrá: od korálků na krk až po vycpaného krokodýla.

Asuán, Safaga, šnorchlování u atolu v Rudém moři

Asuán. Měli jsme sice rozchod, ale z důvodu skupinové slevy jsme se hromadně nalodili na dvě feluccy, zdejší plachetnice. Ty s námi tiše pluly, poháněny větrem, na malý výlet po Nilu. Na břeh jsme se dostali v okamžiku západu slunce. Rychle nastala tma.

To byl pokyn pro zaplnění ulic a uliček davy lidí. Několik hodin jsme se jen tak tímto labyrintem proplétali, nakupovali čerstvé zásoby a dárky. Zbytek noci jsme věnovali jízdě do Safagy, města na pobřeží Rudého moře.

Safaga. Ráno jsme stačili pouze postavit stan, uvařit snídani a už jsme pospíchali na připravenou loď. Čekal nás výlet na korálový ostrov, kde hlavním bodem programu bylo potápění a plavání v moři. Za půl hodiny jsme byli na místě.

Nejdříve nás čekala malá instruktáž. Živé korály, jakož i jiné obyvatele moře je z Egypta zakázáno vyvážet. V lepším případě hrozí vysoká pokuta. Možné je sbírat pouze prázdné ulity, odumřelé korály a pod. Dodržování zákona už sledují majitelé loděk, kteří vás sem přivezou.

Náležitě poučen jsem proto obešel nejdříve ostrov a posbíral jen "suvenýry", které vyhovovaly vývozním předpisům. Slunce mezitím začalo ukazovat svoji sílu. Bez otálení jsem si nasadil potápěčské brýle, šnorkl a boty do vody.

Navlékl jsem si i bílé triko s krátkými rukávy a dychtivě jsem se začal brodit kupředu. Asi 50 m jsem se musel belhat po různě členitém, mělkém dně, tvořeném korály. Ty jsou velice tvrdé a dovedou kůži pořádně odrhnout. Na druhé straně jsou ale křehké a není problém některé urazit. I nechtěně.

Již zde bylo na co koukat. Korály žluté, červené, bílé. Když je vody po pás, vyplatí se už plavat a pozorovat život pod vodou. Jen si musíte hlídat kolena a břicho před odřením. Pár metrů se dno svažovalo jen zvolna, potom se rychle ztrácelo v modrozelené hlubině.

Zde byl ten pravý ráj. Na vlastní oči jsem mohl vidět to, co jsem zatím mohl sledovat jen v televizi. Korály nejrůznějších barev a tvarů, sasanky, ryby malé, velké, s fousy i bez, duhované, jednobarevné, rejnoky, moreny, perutýny, ježky, různé mušle a co já vím, co ještě.

Plout hejnem duhových rybek, které vás obklopí ze všech stran a přitom sledovat dno poseté propletencem korálů, to je nezapomenutelný zážitek. V jednom místě, ne moc hluboko, jsem uviděl chobotnici.

Šimral jsem ji na hlavě klacíkem, který jsem měl pro účely bádání s sebou. Chvilku vypadala spokojeně, slastně se stáhla do jakéhosi chuchvalce. Pak však náhle vyrazila pryč, jen tmavý oblak barviva po ní zůstal. Kousek dál jsem zase ze skuliny vylovil ohromného rudého ježka, jehož tělo mělo průměr asi 10 cm.

K tomu bodliny a byl z toho malý kopací míč. Musel jsem být opatrný, spousta zdejších tvorů je jedovatých, nebo alespoň žahavých.

"Delfíni! Delfíni!" zaslechl jsem něčí volání ve chvíli, kdy jsem plaval těsně při povrchu. Honem jsem se rozhlédl po hladině, abych o něco nepřišel. Opravdu. Zaregistroval jsem nad hladinou jejich hřbetní ploutve. Nejsem v zoologii ale natolik zběhlý, abych podle trojhranné ploutve nad hladinou poznal stoprocentně delfína.

Věděl jsem, že jsou zde i žraloci, a tak jsem pro jistotu poodplaval k mělčině. Potom se už nic neobjevilo. Až při cestě lodí zpět jsem je zahlédl opět. Mohli to být delfíni, ale i žraloci. Zlověstné pročesávání hladiny mně jejich pohyb nepřipomínal, ale typický výskok delfínů nad hladinu také nepředvedli.

Turistické centrum Hurghada a klášter sv. Pavla

V kempu na břehu jsme strávili noc a ještě celé dopoledne následujícího dne. Večer si spousta lidí ošetřovala spáleniny od sluníčka. Zde u moře to pražilo více, než na poušti. Náš další přesun k severu kopíroval pobřeží. V autobuse bylo 37°C i přes puštěnou klimatizaci. Kolik bylo venku, to nevím.

Krátké zastavení v Hurghadě, koupil jsem si barevné pohledy kouzelného podmořského světa, a hurá dále. Vlevo stále poušť, vpravo moře. Pobřeží je poseto vrtnými věžemi, nyní většinou opuštěnými. Občas se ukázal plamen hořícího plynu.

Pozdě odpoledne, u cedule San Pola, autobus odbočil do vnitrozemí, mezi skalnaté kopce. Klášter sv. Pavla. Doba, kdy zdejší mnichové žili odloučeni od světa, je nenávratně pryč. Nyní zde mají krámek s Coca-colou, prodejničku se suvenýry náboženského charakteru a podobné vymoženosti.

Turisty tu stejně ale moc často nevidějí. Jediné, co přetrvalo z dávných dob, je nedostatek vody. Pramen sice mají, ale ten není moc vydatný. Asi hodinu nás provázel po klášteře zdejší mnich, potom jsme se rozutekli po okolí.

Na blízkém kopci jsem například objevil moře. Ale bez vody. Pouze různé mušle, mořské ježky, jakési hvězdice. Zkamenělé. Jestli by některá slečna měla zájem, mohla by se na tyto rarity přijít podívat.

Než jsem stačil důkladněji prozkoumat zdejší poklady, nastal soumrak. Nezbylo mně nic jiného, než se vynořit z hloubky několika miliónů let zpátky na břeh 20. století. Záhy nato se krajina oděla do večerní róby, posázené miliony krystalků křišťálu. Ach ty africké hvězdy! Jejich jas netlumí ani světla pozemských neonů, ani smogové závoje.

Káhira a okolí

Kolem deváté večer jsme byli už v hotelu v Káhiře. Egyptské hlavní město má skoro tolik obyvatel, kolik mělo bývalé Československo. Uvádí se ale i číslo 18 milionů. Podle toho to tam také vypadá. Nejvíce upoutá pozornost dopravní situace.

Systém dopravy v arabských městech je zvláštní. Je tak zvláštní, že dokonce úplně schází. Každý chodí a jezdí, jak chce. Červená, zelená, to je jedno. Platí pravidlo pravé ruky a lepších brzd. Chodci přecházejí kde a kdy se jim zachce, protože proud aut je stejně neustálý a čekat na zelenou je zbytečné.

Dopravní symfonie by nebyla úplná bez zvukové kulisy. Troubení aut, zvonění cyklistů, pískání dopravních policistů. Bez toho by to nebylo ono. Obzvláště efektní je noční provoz.

Toulání po Káhiře a okolí jsme věnovali tři dny. Dá se tam vidět mnoho. Od mrakodrapů a moderních hotelů, až po čtvrtě, kde jsem měl strach sám chodit. Turistů s foťákem na krku tam pobíhalo pomálu. Vlastně žádný. Ti jezdí hotelovými autobusy, které jsou také hlavním terčem atentátů.

Bláto na zemi, domky na spadnutí, na smetištích mezi domky se pásly kozy. Neměl jsem vůbec odvahu tam fotografovat.

Na tržišti, u mladého prodavače, jsem si na památku pořídil stylový dárek. Na kazetě nahrané sůry z koránu. U staršího Araba bych asi nepochodil. Ani ten mladý neměl moc chuť mně ji prodat, ale při pohledu na můj kapesní nožík neodolal. Na prostou otázku "Change?" odpověděl prostě "O.K.".

To mně ale ještě musel jednu kazetu s typickou arabskou muzikou přidat. Nůž nebyl jen tak ledajaký, přišel mě před několika lety skoro na 30 Kčs. Zpěv muezzina mě budil každý den, tak ať mám na něj památku.

Pyramidy v Sakkaře a Gize tak trochu neturisticky

Třetí den jsme jeli obdivovat pyramidy v Saqqaře a Gize. Myslím si, že popisovat tento poslední dochovaný ze sedmi divů světa nemá vůbec smysl. Snad jen tolik: Saqqara se mně jevila jako klidné místo bez velkého počtu návštěvníků, kde je k vidění především Džoserova pyramida, což je vůbec první kamenná pyramida, postavená v Egyptě.

Tato byla ještě pouze stupňovitá, na typické jehlany si lidstvo muselo ještě pár století počkat. Giza bývala jedno z nejnavštěvovanějších míst na světě. Bylo tomu alespoň do té doby, než v Egyptě začali řádit různí extrémisti. V době naší návštěvy nával moc vidět nebyl.

Turistické centrum ovšem stále přitahuje davy podnikavých a po výdělku toužících domorodců. Jsou dost otravní, ale dá se to vydržet. Obával jsem se horšího. Vtíraví jsou majitelé ušatých dopravních prostředků. Stále se vnucovali, že mě někam svezou.

Jeden velbloudář mně např. nabízel svezení na místo, odkud se dají všechny pyramidy vyfotit najednou. Jinak se do záběru vejde jen jedna, občas dvě. Požadovaná cena nebyla moc příznivá, a tak jsem si vzpomněl na hrdiny románů Karla Maye. Ne že bych mu dal pěstí, ale jednoduše jsem si podle stop v písku došel na takové místo sám.

Bylo to kousek v poušti, na vrcholku jedné duny. Pohled na celé prostranství s pyramidami je velkolepý. Je třeba si hlavně uvědomit, že stavitelé pyramid žili v době bronzové a že neměli ani jeden železný nástroj.

Co tak se mi honí tyto myšlenky hlavou, kde se vzal, tu se mezi dunami vzal, asi tak desetiletý klučina. A hned mi začal nabízet ke koupi malého "opelichaného" velblouda, v takovém uměleckém provedení, že pouze moje bujná fantazie tohoto tvora poznala.

Neměl jsem o něj tedy ani moc zájem, ale abych mu udělal radost z "obchodu", navrhnul jsem mu, že on mi dá toho "ušáka", já mu za něj dám otvírák na pivo, kombinovaný se zapalovačem, jehož funkčnost jsem mu hned i ukázal.

Po chvíli přemýšlení nakonec souhlasil, já mu tedy otvírač/zapalovač dal a... Frnnnnk, klučina byl v trapu a s ním i zapalovač i velbloud... Néé, že bych tolik litoval cokoliv z toho, ale docela mi takové jednání hnulo žlučí, leč co naplat, než se za ním v tom vedru honit po dunách...

Sice tak trochu "chudší", ale zase "bohatší" o nevšední zážitek, se pomalu loudám zpět mezi pyramidy, když, kde se vzal, tu se vzal, nějaký Arab, zhruba kolem "třicítky". A jéje, další "obchodník", pomyslel jsem si a adrenalin se mi začal vylučovat zvýšenou měrou.

Přesto, jsa slušně vychován, zdravím se s ním, prohazuji pár zdvořilostních frází a při "hovoru" se dostáváme i na můj zážitek s tím malým klukem. Objasnil jsem mu "mimicky" svoji rozmrzelost nad takovou nečestností, odplivl jsem si i na zem, abych ukázal svoje rozčarování a přidal jsem k tomu i pár rozhořčených arabských frází, podchycených v "májovkách".

"Poslouchal" se zaujetím, srdečně se pak nakonec rozloučil a já jsem šel po svých. Najednou, kde se vzal, tu se mezi dunami vzal (fakt, já se v tom jemném písku sotva plazil, ale ti Arabové asi umějí lítat), zase ten cca třicetiletý chlap a za ruku vedl toho kluka...

Posunkem se mne zeptal, jestli to je on, já kývnul, on mu něco přede mnou řekl, kluk vyndal z hlubin svého oděvu "můj" otvírák/zapalovač a předal mu ho. Ten Arab si "nástroj" prohlédl, zkusil funkčnost zapalovače a... fikho... dal tomu klukovi zezadu takový pohlavek, že skoro padl na zem a kdyby měl umělý chrup, tak už se mu válel v písku.

Potom se mne posunky "zeptal", jestli trvám na tom obchodě, tak jsem naznačil, že klidně ano, načež já tedy dostal toho kluka ušatýho (pro méně chápavé: = velblouda), ten chlap si spokojeně vsunul multifunkční nástroj pod oděv svůj, takže, milí čtenáři, tak jedině s poctivostí nejdál dojdeš. Jo, to neplatí vždy např. pro ženy...

Jejda, to jsem ale zase maličko odběhl, to se mi někdy stává, na to si budete muset zvyknout. Ona moje spolupracovnice v práci mne skoro vůbec nepustí ke slovu, ani doma to není o moc lepší, a tak sedím u počítače a seberealizuji se alespoň zde.

Takže, popojedem. Pyramidy jsou jen vrchol ledovce. Jižně od Káhiry je pod nánosem písku celé ohromné území hrobek a pohřebišť, několik desítek kilometrů dlouhé. Zde čeká na archeology nejedno překvapení.

Snad ještě jedna poznámka. Pyramidy v Gize neležejí nikde daleko v poušti, jak by se z některých fotografií mohlo usuzovat, ale hned za městem.

Zážitek uvnitř Menkauréovy pyramidy

Samozřejmě, že jsem navštívil i jejich útroby. V té nejmenší, Menkauréově (Mykerinově), se mě s největší péčí a láskou ujal Arab, lelkující u vchodu. Tato pyramida je trochu odsunuta ze zájmu turistů a tak průvodci mají možnost se jim věnovat individuálně.

Byl jsem mu za jeho vtíravou společnost a výklad v angličtině nesmírně vděčný, což jsem mu dal najevo tím, že jsem se snažil koukat vždy jinam, než kam mířil jeho zrak či prst, že jsem si ukazoval na uši a záporně vrtěl rukou a pod.

Prohlídka vnitřku není časově náročná: úzkou chodbou po schodech dolů, krátká chodba a pohřební komora bez sarkofágu. Otočka a cesta zpět. Pijavice, tedy pardon, zdejší průvodce, šel jako první. Po absolvování několika schodů zastavil, nastavil ruku a tentokráte se obešel bez dlouhých řečí.

"Bakšiš." Neprosil, pouze mně to oznámil. Tím mě tedy naštval. Stál proti mně o pár schodů výše a připadal mně tak o hlavu vyšší. Chodba za ním se ztrácela v temnotách a jen světlý obdélníček v dálce prozrazoval její ústí. Pronikající denní světlo vytvářelo kolem jeho postavy jakousi auru. Svatozář to ale nebyla, protože ve spojení s jeho tváří podoba s andělem nepřicházela vůbec v úvahu.

Ve tmavé, úzké, nízké a spoře osvětlené chodbě, o samotě mezi kamennými kvádry a v postavení králíka v noře jsem nenašel dost občanské odvahy a statečnosti otevřeně mu sdělit svůj názor na jeho "služby". Vlastně nééé, vždyť to bylo jistě zapříčiněno pouze nedostatečnou slovní zásobou.

Pokýval jsem hlavou a ukázal směrem k východu, jako že tam budou pro listování ve štosu stodolarovek lepší světelné podmínky. Chvilku se mně jěště snažil něco objasnit, netvářil se vůbec přívětivě, ale opakoval jsem pouze svá původní gesta. Ač dosti nerad, pokračoval dále.

Těsně před východem svoji „prosbu“ zopakoval. Tož jsem mu mimicky naznačil, že čím dříve budeme nahoře, tím dříve dostane odměnu. Ale ouha! Zřejmě oslněn prudkým sluncem jsem bez ohlédnutí (co nejrychleji) spěchal pryč.

Korán sice povoluje obchodovat, ale tohle nebyl žádný obchod, ale obyčejné vydírání a po tom zážitku mezi dunami se mi snad ani nelze divit, že jsem na takové móresy neměl náladu.

Rachefova i Cheopsova pyramida skrývají mnohá tajemství

V Rachefově (Chefrénově) pyramidě prohlídka proběhla hladce. Na Cheopsovu (Chufevovu) pyramidu jsem se těšil nejvíce. Je největší, nejznámější a tak se za vstup do ní navíc speciálně platí 10 egyptských liber (základní vstupenka do celého oploceného areálu stojí 10 EL, v čemž je zahrnut i vstup do Chefrénovy a Mykerinovy pyramidy).

V její pohřební komoře a přilehlém okolí jsem strávil, ačkoliv vzduch nebyl moc dobře dýchatelný, dobrou půlhodinu. Samotná komora zaujme, i když se vlastně jedná pouze o prázdnou kobku tvořenou ohromnými kamennými bloky. Jedinou ozdobou zde je prázdný, poničený sarkofág, který má ovšem do krásy hodně daleko. Nesmí se vnímat detaily, ale prostředí a atmosféra.

Nesmí se vnímat hučení ventilátoru, který nasává čerstvější vzduch jednou z původních šachet, vedoucích do boku pyramidy. Nesmí se vnímat kamera, upevněná v levém horním rohu nad sarkofágem. Zřejmě jen proto zde nejsou vyryty různé iniciály slaboduchých turistů.

A že je funkční, o tom svědčil rozhněvaný faraonův hlas, rozléhající se v jedné chvíli komorou z reproduktoru. To zrovna turisté projevili až moc důvěrný zájem o jeho sarkofág. Faraonova angličtina zapůsobila a oni se rychle od předmětu svého zájmu vzdálili.

Jestli sem někdy zavítáte, všimněte si těsně před vchodem do pohřební komory, na pravé straně, nízké kovové mříže. Nedejte se odradit. Dojem uzavřenosti je jen zdánlivý. Dají se otevřít. Vyčíhnul jsem si okamžik, kdy nikdo nebyl v dohledu a vydal jsem se na průzkum.

Podle nánosu prachu na zemi jsem evidentně opustil oficiální trasu prohlídky. Velmi úzká a nízká chodbička se hned za vchodem stočila doleva a vzápětí na ni navazovalo úzké schodiště, vedoucí doprava nahoru. Jeho konec se ztrácel ve tmě, která se jěště znásobila, když jsem svým vlastním tělem schůdky zaclonil.

Dále jsem tedy nešel a ani nemohl. S batůžkem na zádech se prostě projít nedalo. Tak tedy nezapomeňte: bez batohu a s baterkou! Jestli vás tam někdo načape, né aby jste ale práskli, že jsem vás navedl já. Nelze tam očekávat stejně žádné poklady. Podle mého názoru to bude přístup k tzv. Davisonově komoře.

To je malý prostor nad pohřební komorou, sloužící k odlehčení masy kamenných kvádrů. Takových nízkých komůrek tam je nad sebou pět. Volky, nevolky, musel jsem toto tajemné místo opustit. Ještě jsem poprosil krále Chufeva za odpuštění, že jsem mu vlezl do jeho více posvátnějších míst a pomalu jsem pyramidu opustil.

Pro umocnění dojmů jsem nemohl vynechat možnost svézt se na velbloudu. Nechal jsem se na nich pohoupat v obou místech, Saqqaře i Gize. Využil jsem je coby dohaněče časové tísně před odjezdem autobusu, protože oni mohli jít přímou cestou přes poušť a já bych musel jít oklikou po silnici.

Pouštní písek je moc jemný a špatně se v něm chodí. Obával jsem se zpočátku nastoupení a vystoupení, protože to s člověkem dost zacloumá. Dalo se to zvládnout. Nejprve vás to vymrští dopředu, potom dozadu a je to. Také jízda se nedá s ničím mně známým porovnat.

Kolébal jsem se ze strany na stranu, zezadu dopředu, nahoru a dolů. Kroky jsou tvrdé, o jemném našlapování nemůže být řeč. Přivyknul jsem ale brzy a vychutnával ten báječný pocit.

Tunelem pod Suezským průplavem z Egypta do Izraele

Pozdě odpoledne jsme museli Gizu opustit. Čekala nás cesta do Izraele a v osm hodin večer se zavíral tunel pod suezským průplavem. Stihli jsme to. Tunel je stále ve výstavbě a ještě dlouho asi bude. Hlídka před i za ním. Na sinajské straně jsme ke hlídce vyslali druhou vedoucí, jestli by nebylo možné se zajít na kanál podívat.

Míla chodila vyřizovat veškeré záležitosti a požadavky s Araby, protože byla blondýna a měla u nich mimořádné pochopení. I zde pochodila skvěle. Zřejmě vedoucí hlídky jel osobně s námi až na břeh průplavu. Na stanovištích hlídek nastal pohyb, ale nikdo neprotestoval.

Asi o nás byly vysílačkou vyrozuměni. Těsně před západem slunce jsme se mohli fotografovat kousek od anglického nápisu ZÁKAZ FOTOGRAFOVÁNÍ.

Vojáci z nedalekého strážního stanoviště se na nás mezitím přišli podívat. Byli to mladí kluci, žádný oficír se neobjevil. Takové zpestření služby si nemohli nechat ujít. Vzpomněl jsem si, že mám u sebe ledvinku se suvenýrky a v ní malé, barevné a asi 5 let staré reklamní kartičky podniku KARA.

Na snímcích byly zobrazeny (od pasu nahoru) manekýnky, zcela zachumlané v kožichu. Jen hlava z něho koukala. Blondýnky, plavovlásky, ale také vlasy černé jako uhel. Nescházel milý úsměv. Udělal jsem z nich "vějíř" a dal jsem jim možnost výběru. Každému jednu kartičku. Po nastalém průvanu mně v ruce nezbyla ani jedna blonďatá modelka.

Vojáčci, oči rozzářené a s úsměvem od ucha k uchu, vypadali dokonale šťastni. Snad ani opušťák by jim neudělal takovou radost. Naposledy jsme si zamávali, pak sklopili hlavy k obrázkům a pomalu se šourali na stanoviště. Nemohli od těch kožichů odtrhnout oči.

Přístavní město Elat, poušť Negev, Sodoma a pevnost Massada

Potom slunce zapadlo za linii obzoru a my jeli dále, do Elatu. Na hranicích opět všechno a všichni ven z autobusu. Každé zavazadlo projelo rentgenem. Zase vše naložit a byli jsme v Izraeli, kde 82 % obyvatelstva tvoří Židé a 13 % Arabové-muslimové.

Z nich velká část žije na obsazených územích, která považují za svou zem. V r. 1987 proto vyhlásili občanské povstání intifádu, jejímž cílem je vlastní palestinský stát. Odtud také pramení různé šarvátky a atentáty, které mají na svědomí mnoho lidských životů.

Dopoledne jsme strávili v přístavním městě Elat. Džípy s vojáky a kulometem nás už nemohly překvapit. Moře bylo dost studené, většinu času jsem proto strávil touláním po břehu a pozorováním okolí. Zaujalo mě např. ohromné množství nocležníků, různě polehávajících na plážích a v kempu.

Strach spát pod širákem zde asi nebyl nijak aktuální. To v Jeruzalémě jsme potom byli v kempu zcela sami.

Před polednem jsme pouští Negev pokračovali dále na sever. Provoz byl minimální. Od dalšího cíle, Massady, nás dělilo asi 270 km po dobré asfaltové silnici, vedoucí hornatou kamenitou krajinou.

Doleva se táhl vyprahlý Izrael, doprava Jordánsko. My jeli podél hranic, nikde ani živé duše. Občas se objevila vesnice či město. Za dvě a půl hodiny už bylo vidět Mrtvé moře. V jednom místě byla cesta zúžena hromadami hlíny po obou stranách silnice.

Střídavě vlevo a vpravo, čímž na silnici vznikl úzký klikatý průjezd. Hlídkovali zde vojáci. Tyto „šikany“ se objevily v Izraeli častěji.

Projeli jsme místem, kde se nacházela bájná Sodoma a vystoupili jsme v Massadě. Tomuto místu jsme věnovali několik hodin svého času. Zde si dal král Herodes postavit v posledním století př. Kr. palác i pevnost současně.

V ní se potom skoro tři roky bránila necelá tisícovka vzbouřených Židů římskému vojsku. Uchýlili se sem po pádu Jeruzaléma v r. 66 n.l. Římané nakonec museli navršit umělý svah, po kterém do pevnosti vnikli. Židé ale těsně před tím spáchali sebevraždu, aby nepadli do zajetí a do otroctví.

My jsme vzhledem k dolarové náročnosti lanovky většinou "dobyli" pevnost po tzv. Hadí stezce. Název má přiléhavý, opravdu se tak klikatila. V poledním žáru to nebyla žádná procházka. Dříve tudy prý mohl projít jen jeden člověk, dva vedle sebe se nevešli. Nyní to už není tak doslova pravda.

Zajímavé bylo, že vstupné se dá v Izraeli často platit v dolarech nebo markách, zbytek drobných vám vrátili už v jejich měně, šekelech. Po prohlídce jsme opět kopec seběhli dolů a mohli jsme dále do Jeruzaléma. Vojenská hlídka. Jeli jsme bez zastavení. Další hlídka.

Ta toužila po bližším seznámení. Důstojník vešel do autobusu. Po otázce, odkud jsme a po hrdé naši odpovědi vyndal z pouzdra pistoli. A hrome. To bylo na pováženou. Smát se, nebo zalehnout mezi sedadla? Výběr nebyl velký.

Hlídkující vojáci se samopaly venku klidu pro přemýšlení také nepřidali. "Czechoslowakia good." zahalekal náhle. A hned to upřesnil: "Very good." Tím nám pomohl se zorientovat a my se začali tedy smát. Naše zbraně jsou v Izraeli pojem dostatečného kalibru.

Jeruzalém více tváří

Večer nás přivítal Jeruzalém. Projížděli jsme obytnými čtvrtěmi. Nové, moderní domy. Lidé na dvorcích i v ulicích. Oblečení arabského typu není vzácnost, ženy nezahalené obličeje. Velké množství rozestavěných domů. Nevypadalo to zde na válečný stav a obavy z budoucnosti.

Až na ty vojenské hlídky. Minuli jsme další. Dva vojáci u silnice se samopalem, třetí na nás mířil ze zídky hřbitova kulometem. Měl tam zřízeno stanoviště obehnané pytli s pískem.

Než jsme našli náš kemp, setmělo se. Pozoroval jsem světýlka a rekapituloval jsem si znalosti o městě Davidově. David se nezalekl Goliáše, bojoval s ním a zvítězil. Potom vybudoval veliké království, jehož hlavním městem Jeruzalém učinil. Každý zná i jeho syna Šalomouna, který zde na pokyn Hospodina nechal postavit chrám.

Po jeho násilném zboření v r. 587 př.n.l. si Židé postavili na jeho místě nový. Zbytek západní zdi tohoto druhého Chrámu tvoří nejposvátnější místo všech Židů, Zeď nářků. Sem se chodí modlit, případně vkládají do mezer mezi vápencovými kvádry papírky s prosbami k Bohu.

Kemp jsme konečně našli. Vedoucí nám prozradil, že jsme jej museli mít zamluven předem a bez písemného potvrzení, že nás tam ubytují, nám nechtěli udělit ani víza. Přenocování pod širákem se nedoporučuje. Snad jen na jižním pobřeží Rudého moře to šlo. O tom jsme se přesvědčili.

Nocleh zde stál 15 DM, ale to bylo asi včetně vojenské ochrany a s výhledem na Betlém. Občas se na nás totiž přijela během noci podívat džípem hlídka, jestli ještě žijeme. Jeruzalémský vzduch jsme dýchali celé tři dny a tři noci.

Večerní procházení po městě nám hlídka rozmluvila. Ve dne to je prý bez problémů. Při toulání městem jsme opravdu na žádné známky nesnášenlivosti nenarazili. Jdete uličkou, kde se to hemží Araby. Potom kolem sebe vidíte samou židovskou čepičku.

Jeruzalém biblický

Přitom nikde žádné zátarasy, žádné označení typu „Tady je Krakonošovo“. Volně jsme přecházeli ze čtvrti do čtvrti, pojmenovaných Křesťanská, Arménská, Židovská a Muslimská. Všechny uličky měly své kouzlo. Nejčistší a nejupravenější byly ty židovské.

Skoro celou židovskou čtvrť srovnali v r. 1967 se zemí ustupující Arabové. Byla proto celá opět postavena ve své původní podobě. V historické části města nelze zabloudit. Je celá obehnána hradbami, postavenými za turecké nadvlády v 16 století. Zde se pohybujete jako puk mezi mantinely. Občas se dostanete branou do autu, např na Olivetskou horu, nebo na horu Sion.

Nevynechal jsem skoro žádná známá biblická místa. Prošel jsem si Viu Dolorosu, což je cesta, kudy nesl Ježíš kříž z Pilátova soudního dvora na Golgotu, místo ukřižování. Dnes zde mají krámky arabští prodavači. Křížová cesta končila v chrámu Božího hrobu.

Ten se nalézá v místech, kde byl Ježíš ukřižován, pochován a kde došlo k jeho zmrtvýchvstání. Kroky mě donesly samozřejmě i ke Zdi nářků. Prostranství před ní je považováno za synagogu, proto se muži i ženy modlí každý zvlášť. Při pobytu před ní je nutno mít pokrývku hlavy. Papírovou čepičku, kippu, zde půjčují.

Nikdo ale neprotestoval ani proti mé čepici s nápisem CHAMPION. Mohl jsem jít až ke zdi, dotknout se jí... Všude vojenské hlídky, samopaly připravené ke střelbě, prst na spoušti. Návštěvníci jsou při příchodu podrobeni prohlídce zavazadel.

Hned napravo od Zdi nářků se dalo vejít vchodem na Chrámovou horu. Tu nelze vynechat. Nachází se tam, postavený na základech židovského Chrámu, Skalní dóm. Muslimy je nazývaný Omarova mešita a je pokládán za třetí nejposvátnější místo islámu, hned po Mekce a Medině.

Poblíž je největší jeruzalémská mešita Al Aska. Také posvátné místo. Vstup do nich vám zajistí jednotná vstupenka za 8 dolarů. Zlatá kopule Omarovy mešity o průměru 26 m je charakteristickou dominantou města.

Uvnitř vystupuje z podlahy skála, ze které se prorok Mohammed vznesl na své klisně na nebesa a shodou okolností tu podle ústní tradice chtěl praotec Abrahám obětovat svého syna Izáka.

A na Chrámové hoře se podle víry Židů jednou objeví skutečný mesiáš, který spasí svět.

Z výše uvedených skutečností se dává tušit pozadí problémů v této oblasti. Posvátná místa se prolínají, překrývají a je těžké říci, pro koho je toto území vlastně osvobozené a pro koho okupované. Zanechal jsem proto marného přemýšlení a šel jsem se projít po Olivetské hoře.

Z ní je nejen ideální pohled na město, ale nalézá se zde mnoho památných míst. Odtud kupříkladu Ježíš do města vešel, odtud vstoupil nakonec na nebesa. Nevynechal jsem samozřejmě horu Sion, kde mě zaujal jak chrám Dormition Abbey (kde zemřela a na nebesa se vznesla Panna Maria), tak i místo Poslední večeře a hrob krále Davida.

Půjdem spolu do Betléma...

Následující den byl ve znamení výletu. Předběžná infornace o situaci v Betlémě byla neurčitá. Jet tam můžeme, ale musíme být opatrní. Den předtím byly v Hebronu zabiti další lidé a chování teroristů nelze předvídat. Vojenské hlídky byly ještě častější a početnější.

Policejní stanice v Betlémě byla přímo obklopena vysokými zátarasy a pletivem. Samotné město mě moc nezaujalo. Nepatří mezi to nejhezčí, co architekti vymysleli a stavbaři vystavěli. Nás stejně táhl zdejší magnet nejsilnější, bazilika Narození Páně. Zde se narodil před 1994 lety Ježíš.

U vchodu opět vojáci. Se zvláštním pocitem jsem sestoupil do jeskyně pod oltářem. V ní je místo Ježíšova narození vyznačeno stříbrnou hvězdou.

Ještě jsme se chvilku prošli po městě. Vedoucí se mezitím pozeptali na možnost navštívit Herodion, pevnost krále Heroda Velikého. Nikdo nám to nezakázal a co není zakázáno, je dovoleno. Pevnost stojí na kuželovitém vrchu asi 8 km od Betléma. Na úpatí mají vojáci malý tábor a po nezbytné kontrole jsme mohli dále.

Lokalita nebyla vybrána náhodou a ze zřícenin byl hezký rozhled po kraji. Škoda jen, že po obloze se proháněly stihačky jako při leteckém dnu a klid byl jen relativní. Cesta zpět do Jeruzaléma proběhla bez zvláštních příhod. Odpoledne jsem strávil opět v jeho historické části, obehnané hradbami.

Historie, kráčící městem jménem Nazaret

Poslední den pobytu jsme věnovali prohlídce Nazaretu. Je to největší arabské město v Izraeli. Obyvatelé, křesťanští Arabové, nenosí typické arabské šátky, upevněné černými čelenkami na čele. Chodí prostovlasí.

Přitom to je typické orientální město, které se mně docela zalíbilo. Živé ulice, spousta zajímavých a hezkých zákoutí. Vliv na to měla i jeho poloha na terasách kopců. Letecký pohled na město nám byl odměnou za prolitý pot při stoupání křivolakými uličkami na vrchol jednoho z nich.

Při cestě zpět jsme se na chvilku zastavili u studny, kam Marie chodila pro vodu v době, kdy zde Ježíš Kristus prožíval dětství. V těchto místech se Marii poprvé zjevil archanděl Gabriel. My však pospíchali do baziliky Zvěstování.

Ta stojí v místě, kde archanděl Gabriel zvěstoval Marii narození Ježíše a patří k nejnavštěvovanějším místům ve městě. Je to jedno ze svatých míst křesťanství.

Ještě jsme nakoupili zásoby chleba a pečiva, protože nás čekala cesta lodí v délce 62 hodin a uháněli jsme na severozápad, do přístavu Haifa. Dobu, potřebnou k vyřízení všech formalit spojených s naloděním a opuštěním území Izraele jsme prolelkovali na molu v přístavu. Pohled na město, rozložené na stráni podél moře, byl docela zajímavý.

Na první pohled upoutala můj zrak pozlacená kopule svatyně náboženské skupiny bahajců. Potom jsem se mohl díky dalekohledu zvolna procházet městem a ani jsem nemusel přístav opustit. Což by byla věčná škoda, protože vzápětí jsem obdivoval něco, co jsem dosud v životě nespatřil. Ponorku.

Pokojně plula odkudsi z volného moře, částečně vynořená nad hladinou. Což je logické, protože jinak bychom ji asi těžko mohli spatřit. Aby náš zážitek byl ještě větší, rozhodla se skupinka vojáků vylézt na palubu. Nebo jim uvnitř bylo dusno? Ať je k tomu vedlo cokoliv, pohled na ocelovou velrybu s postavami na hřbetě je nezapomenutelný.

Odbavení opět pár hodin trvalo. Na loď jsme se nalodili už za soumraku. Pospíchal jsem na vrchní palubu, abych mohl pozorovat mizející pobřeží. Nejprve naši příď natočil malý škuner správným směrem, potom se loď nedočkavě zachvěla a pomalu se vydala na severozápad, směr Evropa. To už byla naprostá tma.

Nemohl jsem odtrhnout oči od šňůry oranžových, bílých a namodralých světýlek na obzoru. Přístav a město tvoří ohromnou zátoku a celá plocha pobřeží tvořila ohromný koberec třpytících se hvězdiček, ztrácejících se vlevo, vpravo i nahoře v temnotách. Dole, tam se celý motiv opakoval, vzhůru nohama a ještě obohacený kolébavým pohybem mořských vlnek.

Rozloučení s Ásií a plavba na ostrovy Kypr a Rhodos

Zůstal jsem na tomto představení až do konce. Chtěl jsem vychutnávat pohled na mizející Asii co nejdéle.

Potom jsem si šel najít ložnici. Autobus zůstal v podpalubí a po dobu plavby jsme do něj neměli přístup. Vše, co jsme potřebovali, to jsme museli mít na palubě. Spacák, zásoby jídla a pití. Spalo se, kde se dalo. Horní paluba měla nejlepší klimatizaci, protože měla pouze střechu. Tam se to ale zamlouvalo většině pasažérů a noční klid si každý představoval po svém. Navíc to tam dost foukalo.

Mám raději méně rušná místa a tak jsem si ustlal na zádi, o palubu níže. Nádhera. Bezvětří, klid, hotové lázně po dnech plných shonu.

První zastávka byla na Kypru, v přístavu Limassol. Dostali jsme propustku a mohli jsme na břeh. Túúú! No jo, vždyť já zapomněl! Tady se přece jezdí vlevo. Váhal jsem mezi vycházkou do města, který byl dost daleko od přístavu, nebo zdejší přírodou.

Touha poznat přírodu zvítězila a ona se mně za to bohatě odvděčila grepfruitovým sadem na opuštěném místě, mimo dohled majitele. Po celou dobu plavby jsem potom měl o vitamíny postaráno.

Druhá zastávka nás čekala na ostrově Rhodos. Opět jsme mohli s propustkou na pevninu. Tam byl opravdový ráj. Malebné uličky města Rhodos, přístav, historiská část, pevnost... Člověk nevěděl, na co se dívat dříve. Asi jsem nebyl jediný, koho to tam táhlo.

Na lodi jsem poznal dívku, která jela sama až z Nového Zélandu, aby tady strávila 10 dní plných pohody. Táhlé zahoukání a přístav se začal vzdalovat. Ještě jsme okoukli místo, kde údajně stával Rhodský kolos, další ze sedmi divů světa a už jsme se mohli těšit na Evropu.

Čekala nás druhá a poslední noc na lodi. Mezi lodní zážitky lze zahrnout i nevšední západy slunce při průjezdu mezi řeckými ostrovy v Egejském moři.

Ráno před vyloděním jsem se probudil opět před východem slunce. Nachystal jsem si fotoaparát, abych tento historický okamžik nezmeškal. Kousek ode mě se na východ slunce chystal nějaký Žid. On si nechystal fotoaparát, ale modlitební roucho. Sedl si na židli. Na klíně měl rozevřenou knihu, přes záda a hlavu si přehodil roucho.

Potom se začal potichu modlit, neustále se krátce uklánějíc směrem k východu. Potom si stoupl a modlil se dále. Vtom vyšlo slunce. Povedl se mi decentně snímek obou protagonistů celého výjevu.

Místo závěru...

V sedm hodin už jsme byli v Pireu, přístavu na předměstí Athén. Ještě nás čekala celní a protidrogová kontrola. Museli jsme ven z autobusu a celý vnitřek i zavazadlový prostor prošmejdil pes. Konečně jsme byli na pevnině. Cestou přes Řecko jsme se zastavili jen na okamžik v městečku Thermopyly, kde se udála památná bitva.

No a potom už jen únavný nonstop přejezd přes Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko a Slovensko domů. A zase ty zničující přejezdy hranic. Jediní Slováci mávli rukou a pustili nás bez zdržování. Po těch 12 000 najetých kilometrů jsme jim za to byli nesmírně vděčni.

Co dodat na závěr? Nemohu se dočkat další dovolené. Možná, že pojedu do Skandinávie. Možná do Velké Británie. Možná jen do Českého ráje, nebo vůbec nikam. Kdo ví. To je kismet a ten nelze ovlivnit. Kismet, to je více jak osud.